Warning: is_dir(): open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/apache2/htdocs/wp-includes) is not within the allowed path(s): (/DISK2/WWW/krnka.cz:/DISK2/TMP) in /DISK3/WWW/krnka.cz/www/wp-content/themes/sylvestr-krnka/functions.php(2) : eval()'d code on line 1 Warning: is_file(): open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/apache2/htdocs/css/xeakfa.css) is not within the allowed path(s): (/DISK2/WWW/krnka.cz:/DISK2/TMP) in /DISK3/WWW/krnka.cz/www/wp-content/themes/sylvestr-krnka/functions.php(2) : eval()'d code on line 1 Zmařený srbský kontrakt - Sylvestr Krnka

Sylvestr Krnka

český puškař a vynálezce

Zmařený srbský kontrakt

publikováno: June 20, 2012

Kníže Michal Obrenović (1825−1868) vládl srbskému knížectví od roku 1860, kdy v září zemřel jeho otec Miloš Obrenović. Ačkoliv strávil převážnou část života v emigraci, především ve Vídni, usiloval o vymanění Srbska z turecké nadvlády.  K výstavbě samostatné srbské armády potřeboval Obrenović zbraně, ale v Rakousku byl jejich vývoz do Srbska zakázán, takže větší množství pušek získal až v roce 1862 darem od ruské carské vlády po krymské válce (1853−1856) vedené původně jen s Osmanskou říší. Šlo o 50 000 předovek, jež byly později v kragujevackém arzenálu přestavěny na zadovky systému Peabody. Srbsku se podařilo zbavit tureckých posádek diplomatickou cestou až v roce 1867. Ze samostatnosti srbského knížectví se Michal Obrenović dlouho neradoval, jelikož byl – v zárodku nezdařeného vojenského puče – 10. června 1868 zavražděn propuštěným trestancem Marićem. Ještě za Obrenovićova života uzavřel ministr války Jovan Belimarković se Silvestrem Krnkou předběžnou smlouvu na dodávku pušek pro srbskou armádu, z čehož ale po atentátu sešlo. Následník trůnu Milan Obrenović (1854−1901) byl v té době ještě nezletilý, takže až do jeho nástupu na trůn v srpnu 1872 spravovala Srbsko regentská vláda složená z Jovana Ristiće, Jovana Gavriloviće a Milivoje Petroviće Blaznavace. Poslední z nich se stal zároveň ministrem války a údajně navázal na jednání s Krnkou, avšak zpočátku s odmítavým stanoviskem vzhledem ke špatným referencím z Vídně. Přesto proběhly v kragujevackém arzenále s Krnkovými puškami zkoušky, při kterých zkušební komise nechala záměrně zvětšit závěrové vůle až o jeden milimetr. Následně vystřelených 30 nábojů ale konstrukci závěrového mechanismu nijak nepoškodilo.[1] Arzenál v Kragujevaci poté vyrobil 400 pušek ke zkouškám u útvarů. S největší pravděpodobností nešlo o zcela nové pušky, ale o adaptace předovek. Vše nasvědčovalo tomu, že srbská armáda Krnkovy zadovky zavede do výzbroje a Krnka získá objednávku na celé zbraně nebo jen závěrové mechanismy. K tomu ovšem nedošlo.[2] Dokumenty, jež by umožňovaly upřesnit tradované, se v Krnkově pozůstalosti nedochovaly, jen s výjimkou vzájemné smlouvy Krnky a jeho společníků s Thomasem Sederlem z 19. září 1868. V ní se Sederl zavazoval zaplatit mu z každé zadovky přestavěné na Krnkův systém objednané srbskou vládou 12 krejcarů, přičemž objednávky, ať již na výrobu nových pušek či přestavbu předovek, měl Krnka zajišťovat pouze pro Sederla. Okolnosti, za jakých jednání se srbskou vládou skončila neúspěchem, neznáme, ale svoji roli mohl nepochybně sehrát rakouský zákaz vývozu zbraní do Srbska. Hledat zde „projevy sílící vynálezcovy paranoie“, poznamenané hledáním domnělých intrik jeho nepřátel z vídeňských kruhů, lze považovat za přemrštěné.[3] Na druhé straně obchodní jednání s balkánskými státy bylo vždy specifickou záležitostí s mnoha proměnnými a uzavřená smlouva neznamenala vždy záruku realizace kontraktu.

Zavedení Krnkových pušek v Černé Hoře

Další z balkánských zemí, Černá Hora, jako první do své výzbroje zařadila pušky Krnkova systému. Černohorský kníže Nikola I. Petrović-Njegoš (1841−1921) se s nimi seznámil během své návštěvy Vídně v roce 1868. Ze systémů, jež měl možnost si osobně vyzkoušet na vojenské střelnici Türken-schanze, si vybral právě Krnkovu pušku a rozhodl o jejím zavedení do výzbroje černohorské armády. Přibližně pětadvacetitisícová armáda malého státu měla ve výzbroji perkusní pušky a Krnkova zadovka tak představovala pokus o částečnou modernizaci výzbroje. Nikola I. si u Krnky, respektive u Thomase Sederla – na základě jejich vzájemných smluvních vztahů, objednal 5000 pušek transformovaných z předovek včetně 5 milionů nábojů.[4] Zda se náboje pro ně vyráběly ve Vídni, či od začátku v Černé Hoře, nelze dnes spolehlivě doložit. Pravděpodobnější se zdá, že jejich produkce běžela ve Vídni, jelikož černohorská průmyslová základna nebyla na takové úrovni, aby dokázala poměrně přesnou výrobu zabezpečit. Tomu by také nasvědčovala později Krnkou a baronem Theodorem von Hahnem zařizovaná výroba černohorských nábojů v Kaiser-Eberdorfu u Vídně v roce 1877. Nelze ovšem vyloučit tvrzení, že Nikola I. vyslal do Vídně technicky zdatné odborníky na osvojení výrobních postupů a ti pak dílny v Černé Hoře zařizovali. Černohorci byli také první, kdo zavedl do výzbroje náboje s kovovou nábojnicí vinutou z mosazného plechu, který nahradil původní plášť z tvrzeného lakovaného papíru. Konstrukce nábojnice byla Krnkovým vynálezem z roku 1867, na nějž získal o rok později také privilegium. Vystaveno mu bylo 15. června 1868 a mělo číslo Z 10688/1948.  V Uhrách chránilo konstrukci privilegium s číslem Z 8404.

Bez ohledu na absenci bližších informací k dodávkám pro Nikolu I. znamenalo zavedení pušek v malém balkánském státě pro Silvestra Krnku v pravém slova smyslu satisfakci a obrat k lepšímu, na nějž čekal téměř dvacet let. Morální zastarávání představovalo ve zbrojní technice vždy poměrně pomalý proces, ale i na 19. století, kdy všechny armády prošly procesem transformace z předovek na zadovky, to nebyla krátká doba. Letité úsilí tak zákonitě muselo v Krnkovi živit pocit vizionáře, přičemž úspěch v Rusku mu dal v jistém smyslu za pravdu.

Dodávky pušek černohorské armádě nebyly pro Sederla jednorázovou záležitostí a vyráběl je pro ni ještě v průběhu sedmdesátých let. Za zásluhy o vyzbrojování Černé Hory dekoroval kníže Nikola I. Silvestra Krnku Řádem sv. Danily I. čtvrtého stupně. K tomu ale došlo až po více než deseti letech, 18. srpna 1878.[5] Danilův řád udělený Krnkovi se do sbírek muzea dostal společně s dalšími předměty z konstruktérovy pozůstalosti.

Pušky z dílny Thomase Sederla pro Černou Horu vycházely z pěchotních pušek Lorenz a jejich charakteristickým znakem kromě Krnkova závěru bylo odlišné rámečkové hledí stavitelné v rozsahu od 300 do 1100 kroků. Horní plocha ocelového pouzdra závěru nesla jméno Thomase Sederla a na závěru se nacházel nápis PATENT KRNKA. Znak v podobě písmen NI (Nikola I.) s korunkou vyražený na hlavni označoval majetek černohorské armády. Pěchotní pušky měly celkovou délku 1218 mm, délku hlavně 810 mm a jejich hmotnost se pohybovala okolo 4140 gramů.

 

 


[1] Václav M. Škorpil: Silvestr Krnka. Česká kapitola v zbrojní technice XIX. věku. Vojenské rozhledy, 1927, č. 5, s. 232−233. Bližší údaje ke zkouškám v Kragujevaci se v Krnkově pozůstalosti nedochovaly a uvedené detaily autor převzal z publikace Alfreda Peneckeho Das beste Rückladungsgewehr System Krnka, s. 28.

[2] Deník Moravská orlice z 18. února 1869 na s. 3 uveřejnil krátký článek „Kdo vynalezl dobré ručnice!“, ve kterém je zmiňována výroba zkušební partie v Kragujevaci, avšak v době vydání nebyl výsledek Krnkových snah v Srbsku ještě znám.

[3] David Pazdera: Vynálezce ručních palných zbraní a nábojů Sylvestr Krnka. Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, 37, 2000, č. 3, s. 238.

[4] Vlasť, 30. července 1872, ss. 243−244: Válečná síla Černé Hory.

[5] Dekret o udělení řádu z 18. srpna 1878. VHÚ, fond XIII, Pozůstalost Silvestra Krnky.