Dodnes neobjasněnou záležitostí, u níž se Krnkovi životopisci, pokud ji vůbec zmiňovali, drželi interpretace samotného Krnky a jejich následovníci z nedostatku jiných informací ji nebyli schopni uspokojivě vysvětlit, se týkala předložení pušky rakouské vojenské správě pod jmény Barth a Hohenbruck. Výchozí interpretační linie říká, že léta trvající odmítavý postoj armády k jeho konstrukci vedl k Silvestrovu pocitu znechucení z neúspěchu, za nímž viděl na jedné straně zkostnatělost vojenské správy, ale také – na straně druhé – skutečnost, že jako Čech neprorazí. Údajně tak na radu přátel měl s puškou zkusit štěstí jako příslušník uherské části monarchie, což ale rezolutně odmítl. Následně tedy uzavřel smlouvu s fregatním kapitánem baronem z Hohenbrucku, pod jehož jménem byla puška eráru předložena. Údajná Krnkova lest byla vojenskou správou odhalena, což vedlo k dalšímu zamítnutí systému.[1] Fakta ale říkají něco jiného. Zřejmě v březnu 1867 nabídl Bruno Barth z Vídně Krnkův systém 7. odboru ministerstva války jakožto vhodnou alternativu pro přestavbu předovek na zadovky. Připomeňme, že v té době již rakouská vojenská správa přijala do výzbroje první, nepříliš perspektivní a v některých ohledech problematickou, zadovku Franze Wänzela se záklopkovým závěrem. Barth se dočkal odpovědi na svoji nabídku 10. dubna a v ní ho náčelník odboru generál Jüptner žádal o kalkulace výrobní ceny hlavních součástí potřebných k transformaci armádních zadovek na Krnkův systém. Podstatné zůstává, že na půdě 7. odboru nevznikla žádná pochybnost o původci nabízeného systému, byť zbraň předložená Barthem nesla označení „Barth-Hohenbruck“.[2] Ani následná licitace ohledně ceny, kterou Barth postupně snížil z původních šesti zlatých na pět, nepřinesla vyhlídky na úspěch. Definitivní tečku za jeho snahou prosadit Krnkův závěr jako možnou alternativu transformace rakouských pušek na zadovky udělal přípis 7. oddělení ze 24. dubna 1867. Jím mu ministerstvo války dalo na vědomí, že ačkoli je jeho cena nejnižší, Barthova „nabídka neskýtá dostatečné záruky řádného zajištění“. S tímto přípisem mu také zaslali zpět vzorek pušky, který 7. oddělení předložil společně s žádostí.[3] O systému Wänzl ostatně již bylo rozhodnuto a veškeré intervence a snahy prosadit Krnkův závěr pro transformace předovek tak nemohly vést k úspěchu.
Jak mohl dnes již naprosto neznámý Bruno Barth nabízet rakouské vojenské správě Krnkovu zadovku? Silvestr Krnka našel počátkem roku 1867 společníky ve fregatním kapitánovi baronu Eduardovi svobodnému pánu z Hohenbrucku a Bruno Barthovi, s nimiž a s Thomasem Sederlem uzavřel smlouvu na společné využití konstrukce své zadovky. Vídeňský puškař Thomas Sederl vlastnil v Ottakringu (tehdy ještě u Vídně) továrnu na výrobu zbraní. Smlouva, datovaná 3. ledna 1867, poskytovala Sederlovi výhradní právo vyrábět po dobu pěti let pušky Krnkova systému, ať již na základě tuzemských či zahraničních objednávek bez ohledu na to, zda se jednalo o zbraně deklarované pod Krnkovým jménem či jmény jeho společníků. Při získání objednávky ze strany některé vlády se Sederl zavazoval vyrobit na své náklady do čtyř týdnů deset pušek určených pro předvádění a zkoušení v dané zemi. Z každé nově vyrobené či z předovky na Krnkův systém transformované pušky měl Sederl podle smlouvy vyplatit Krnkovi, Hohenbruckovi a Barthovi po 20 krejcarech z prodejní ceny zbraně. Mezi jeho povinnosti patřilo vedení evidence vyrobených pušek včetně jejich prodejních cen v samostatných knihách, do kterých měli společníci právo kdykoliv nahlížet. Krnka také mohl podle smlouvy kontrolovat technické provedení vyrobených zbraní a závěrů, přičemž měl možnost si každou pušku vyzkoušet a každý vyrobený závěr označit svým jménem. Smlouva zavazovala Bartha a Hohenbrucka rozšiřovat Krnkovo privilegium v Prusku, v Rusku, v Anglii, v Belgii, ve Švýcarsku, v Itálii a v Americe, ovšem pod Krnkovým jménem, a nesměli je tedy přihlásit v zahraničí pod svými jmény. O zisk z prodeje privilegia se měli společníci rozdělit rovným dílem. V případě výroby Krnkových pušek v zahraničí, tedy mimo závod v Ottakringu, by ani Sederl nepřišel zkrátka. Společníci se zavázali zaplatit mu jako odškodné po 50 krejcarech z každé v zahraničí vyrobené zbraně. Zůstává otázkou, nakolik Barth při nabízení systému rakouské vojenské správě v březnu 1867 jednal za Krnkovými zády. Zřejmě ne zcela, jinak by se o tom, byť v pozměněné formě, Krnka nezmiňoval o tři roky později Eduardu G. Valečkovi.
Smluvní vztahy navíc upevnila skutečnost, že Silvestr Krnka získal na svůj závěrový systém 1. března 1867 privilegium (patent) č. 3679/497, jež se stalo nedílnou součástí dalších modifikací původní smlouvy.[4] Z Krnkovy strany to nebyl, každopádně alespoň na počátku, špatný tah už vzhledem k tomu, že Barth a Hohenbruck zřejmě disponovali nejen kapitálem, ale také značně rozsáhlými kontakty, což dávalo předpoklady pro prosazení Krnkova závěrového systému v zahraničí. Později se ale ukázalo, že Krnkovi společníci nepovažovali klauzule společné smlouvy z ledna 1867 za natolik závazné, aby se na ně příliš ohlíželi.
Baron Eduard svobodný pán von Hohenbruck přihlásil Krnkův závěrový systém k patentové ochraně pod svým jménem ve Francii, kde získal 15. června 1867 patent s číslem 76 775, což mu ostatně také vytvořilo lepší pozici při nabízení jakožto alternativy pro transformaci předovek nejen tamní vládě, ale také v jiných zemích. V Anglii chránil Krnkovu konstrukci pod Hohenbruckovým jménem patent číslo 253 a výrobou pušek s tímto systémem se zabýval v letech 1869−1872 londýnský puškař George Henry Daw. Jeden exemplář z jeho dílny je dnes součástí sbírek Vojenského historického ústavu.
Sporadické zprávy o puškách Hohenbruck či Barth-Hohenbruck, pod jejichž označením se skrýval Krnkův systém, tak vyvolaly u některých publicistů řadu nejasností, k jejichž vysvětlení se nemohli bez znalostí uvedených smluvních vztahů propracovat. Pravdy se nedobrali ani autoři odborných prací vzniklých v osmdesátých letech 19. století. Například v Thierbachově díle Die geschichtliche Entwickelung der Handfeuerwaffen z roku 1889 je uvedeno, že Barth předložil svoji pušku v roce 1867 saské vládě a stejnou konstrukci nabídl roku 1869 Silvestr Krnka ruské armádě, přičemž s vyřčenou otázkou prvenství konstrukce závěru si autor neporadil. Jaroslav Lugs ve své klasické práci Ruční palné zbraně (Naše vojsko, 1956) považuje pušku Barth-Hohenbruck za napodobeninu Krnkova systému. V sovětských pramenech[5] se také navíc vyskytuje tvrzení, že Silvestr Krnka byl zároveň baronem z Hohenbrucku. Za zcela krajní pokus o interpretaci lze považovat hledání vysvětlení v použití pseudonymu Barth samotným Krnkou či baronem von Hohenbruck.[6]
[2] Přípis gen. Jüptnera Brüno Barthovi z 10. dubna 1867, VHÚ Praha, fond XIII, Pozůstalost Silvestra Krnky.
[3] Přípis 7. oddělení ministerstva války ze 24. dubna 1867. VHÚ, fond XIII, Pozůstalost Silvestra Krnky.
[4] Smlouva Silvestra Krnky s Eduardem von Hohenbruck a Bruno Barthem z 19. září 1868. VHÚ, fond XIII, Pozůstalost Silvestra Krnky. Uvedená smlouva navazovala na původní smlouvu z 3. ledna 1867, která se v pozůstalosti nedochovala, avšak její klauzule vyplývají z dopisu Krnky Bruno Barthovi z 2. června 1869.