Sylvestr Krnka

český puškař a vynálezce

Zadovka Sylvestra Krnky 1849

publikováno: May 26, 2019

Letos, tedy v roce 2019, je 170. výročí vzniku první původní zadovky na českém území. Jejím autorem je Sylvestr Krnka a místem vzniku je město Volyň. Tato skutečnost je popsána v různých publikacích a odborných článcích.

Na webových stránkách spolku Sylvestr Krnka, z. s. se k tomuto výročí vracíme z několika důvodů. Ten první jsme již uvedli a jen připomeneme, že sice nebyl Sylvestr Krnka tím prvním řešitelem konstrukce zadovky, ale byl mezi prvními, který šel vlastní cestou, a patřil k úspěšným. Vždyť jeho rekonstrukce ruských předovek na pušku označenou jako Krnka 1869 byla velice úspěšná, a předělávek nebo nových pušek tohoto provedení bylo zhotoveno 931.000 kusů. Uvedená carská puška podle konstrukčního řešení Sylvestra Krnky byla významnou zbraní v Rusko-turecké válce 1877 – 1878. Vloni jsme si připomněli 140. výročí konce této války. Tato Rusko – turecká válka byla již desátá v pořadí a puška Krnka 1869 pomohla v jejím průběhu sehrát významnou civilizační roli ve prospěch celé Evropy. Konec tureckých výbojů v Evropě a vznik samostatného státu Bulharů jsou přesvědčivými důkazy. Dalším důvodem k našemu rozhodnutí je, že o nejznámější zbrani Sylvestra Krnky, o modelu 1869, bylo popsáno mnoho stránek odborných i jiných textů. Zatímco o výsledcích konstrukčních počátků Sylvestra Krnky toho mnoho napsáno nebylo.

Jistě ne posledním důvodem k otištění následujících textů je úcta k práci bývalého ředitele Vojenského archivu a musea RČS v Praze, pana Dr. Václava M. Škorpila. Pracoval v této instituci, která je předchůdcem současného VHÚ Praha, v době, kdy z popudu pana Ing. Fanty byla předána do jejích sbírek pozůstalost po Sylvestru Krnkovi z Náprstkova muzea. Jeho zásluhou byla poprvé pozůstalost, alespoň částečně, vytěžena po stránce informační i faktické. Tím byla nastavena nová úroveň k dosavadním životopiscům a autorům novinových článků o Sylvestru Krnkovi. Z našeho dnešního pohledu, text Dr. Škorpila je cenný především uváděním tehdy známých souvislostí ovlivňujících práci českého vynálezce a puškaře.

První část článků o Sylvestru Krnkovi vyšla v roce 1927 ve „Zprávách Vojenského archivu a musea“. Druhá část, kterou také uveřejníme, vyšla ve stejném titulu, ale v roce 1928. Tedy v době velkého prvorepublikového a národního nadšení. Tomu sice pan Dr. Václav M. Škorpil také trochu podléhá, ale na druhou stranu věcně ukazuje na technické potíže, kterými trpí konstrukce Sylvestra Krnky stejně, jako i konstrukce pušek jeho vrstevníků. Všichni hledali způsoby, kterými by bylo možné takové potíže odstranit. Mezi úspěšné vynálezce nakonec Dr. Václav M. Škorpil zařadil i Sylvestra Krnku. Postupný vývoj k dalšímu modelu pušky přivedl vynálezce ke známému modelu „rychlostřelka“. V nabídnutých doslovných přepisech původních článků bývalého ředitele Dr. Škorpila se postupně dostáváme přes hodnocení odborníků až k hodnocení vojenských komisí Rakousko-Uherské armády, které vždy odmítly veškeré Krnkovi návrhy a vzorky zadovek.

Do dnešní doby je pozůstalost Sylvestra Krnky v držení VHÚ Praha, včetně vzorků jeho pušek. Téměř všech. Bohužel ta první z roku 1849 se nedochovala. Přesto VHÚ Praha věnovalo velkou pozornost novému bádání v pozůstalosti Sylvestra Krnky. Výsledkem je publikace pracovníka VHÚ Praha, pana Jana Skramoušského „Mýtus jménem Krnka“, kterou vydalo MO ČR a VHÚ Praha v roce 2016.

Tato nová a velmi podrobná a precizní publikace uvádí řadu historických výroků o Sylvestru Krnkovi na pravou míru. Autor publikace však nemohl opominout články Dr. Škorpila, o kterých se ve svém poznámkovém aparátu zmiňuje. Zjistili jsme však, že články z roku 1927 a 1928 nejsou běžnému čtenáři dostupné. A to je ten poslední důvod, proč články více než 90 let staré jsou zájemcům o historii a dílo Sylvestra Krnky zde předkládány.

 

krnka.cz - zprava vam

 

 

 

krnka.cz - krnka

Obr. 1 Sylvestr Krnka. (Podobizna z konce let šedesátých. Podle fotografie kreslil B. Kriehuber, Světozor 1871.)

 

 

Dr. Václav M. Škorpil

Zadovka Sylvestra Krnky z roku 1849/50.

Padesáté výročí rusko-turecké války oživilo vzpomínku na českého vynálezce Sylvestra Krnku. Puška, kterou byla před padesáti lety vyzbrojena ruská armáda, Rumuni a Černohorci, a kterou   bylo slavně vybojováno osvobození balkánských Slovanů, byla jeho dílem. Pamětníci války, všichni ti nadšení slavjanofilové a rusofilové let sedmdesátých a osmdesátých, byli hrdi na to, že v Šipce, na redutě grivické, pod Plevnem a při útoku na Kars hovořila daleko slyšitelně puška vymyšlená českou hlavou a konstruovaná českýma rukama. Povznášelo je přesvědčení, že se český národ touto puškou účastní boje jaksi aktivněji a béře podíl na vítězných vavřínech osvobozovací války.

Padesát let je doba dlouhá a za půl století se mnoho zapomíná. Co plnilo naše otce před padesáti lety hrdostí a nadšením, dnes synové sotva znají a tím méně chápou. Sylvestr Krnka, kdysi u nás tak populární, je dnes znám již jen kroužku několika málo pamětníků a jeho vynálezy — a těch je hezká řada — jsou dnes skoro již jen historickou vzpomínkou a museální zajímavostí, známou sotva několika odborníkům. A přece se mi zdá, že Sylvestr Krnka a jeho dílo si dnes zaslouží lepšího osudu než věčného odpočinutí v historii a klidu pod sklem muzejních vitrín.

Kdykoliv stanu ve Vojenském muzeu před tou vysokou, věžovito
u zasklenou skříní, chovající řadu Krnkových ručnic, vybaví se mi myšlenka na podobnou sbírku, uloženou v berlínském Zeughausu a maně bleskne hlavou paralela: Krnka — t o ť  s l o v a n s k ý     D r e y s e!

 

Čím byl Mikuláš Dreyse národu německému, tím se stal Sylvestr Krnka Slovanům východním a balkánským — tvůrcem zbraně, kterou s hrdostí sám nazval »národní zbraní slovanskou«, jako naši severní sousedé zvali Dreysovu jehlovku »národní zbraní německou«. Jehlovka zapsala své zásluhy olověným písmem v bojích o sjednocení německého národa v mohutnou jednotu Říše. Vykonala krnkovka méně, přispěvši k osvobození balkánských Slovanů?

A přece, jak rozdílný osud ve slávě a uznání obou vynálezců v řadách jejich vlastních národů! Jméno Mikuláše Dreyse zná snad každý německý chlapec, o jeho ručnici slyšel vykládati snad každý německý voják, každý německý důstojník zná její historii, konstrukci a význam. V durinském městě Sömmerda, kde Dreyse více než čtvrt století pracoval na zdokonalování své jehlovkv, byl mu postaven pomník, modelovaný sochařem Vilémem Wandschneiderem. Je to sousoší: Mikuláš Dreyse vykládá mladému vojínovi třetího durinského pluku konstrukci jehlovkv. Inteligentní tvář vynálezcova má výraz učitele a mladík v polním stejnokroji pozorně sleduje výklad. Není tu stopy po falešném pathosu a po vojáctví. Oba, vynálezce i voják, jsou si vědomi, že jejich úkolem bude spojiti a sjednotiti rozdrobenou německou vlast. Máte dojem, že oba jsou si vskutku vědomi národního významu nové zbraně. Tento ušlechtilý rys zní z díla Wandschneiderova tónem čistým.

A památka Sylvestra Krnky u nás? Ač svým dílem se může Krnka směle postaviti po bok Dreysovi jako duch mu rovnocenný, není jeho památka u nás dodnes po zásluze oceněna. Krnka trpěl po celý život tím, že byl věrným a upřímným synem malého, ve světě zapomenutého národa. Těžce se probíjel k uznání a ocenění. Jeho smutným údělem bylo, sdíleti plně hořký osud národa, pronásledovaného v době Krnkova největšího tvůrčího rozpětí tvrdou persekuci režimu Bachova. Na místech řídících osudy staré monarchie nebylo důvěry k národu a nebylo ani důvěry k plukovnímu puškaři desátých hulánů Clam-Gallasových, který nikdy nepřestal česky cítit a smýšlet.

Jeho dílo, obdivuhodně moderní v době svého zrození, dílo, které daleko předčilo svou dobu, zůstalo nepochopeno a nevyužito. Kolik »tý krve červený« našich hochů z roku 1859 a 1866 mohlo být uspořeno u Solferina, u Melegnana, u kostelíčka václavického, v lese svibském a jinde, kdyby ti, kdož mohli a měli míti oči otevřené, nebyli je jako zúmyslně zavírali před dílem, jehož jedinou, ale velkou vadou tenkráte bylo, že vyšlo z poctivé a otevřené hlavy české.

Nemoha svou práci obrátiti přímo ve prospěch svého národa a narážeje na úplné nepochopení i v »širší vlasti«, obrátil se Krnka do ciziny. A nemohl-li sloužiti svému národu, šel sloužiti svému slovanskému kmenu. První, kdož přijali jeho dílo, aby jím vykonali činy hodné písně guslarů, byli slovanští Sparťané — junáčtí Černohorci. Puškou Krnkovou hájili orlí hnízda slovanské lásky k svobodě a neodvislosti. A po Černé Hoře Rusko, záštita mocná Slovanů balkánských a po dlouhou dobu země nadějí našich slavjanofilů. Ve službách ruských stala se krnkovka slavnou a známou a úspěch v Rusku otevřel vynálezci konečně i cestu do světa.

V Krnkově korespondenci z let sedmdesátých a osmdesátých, pokud se nám dochovala, najdeme řadu dokladů o tom, jak živé byly jeho styky se zahraničím po válce rusko-turecké. Tehdy byl Krnka již vynálezcem známým snad v celém kulturním světě a jeho »Zrychlič střelby« 1), zavedený poprvé v ruské armádě pozemní i v námořnictvu, budil pozornost a zájem nejen v Evropě, ale i v Americe. Od konce let sedmdesátých byly správy armád nuceny řešiti otázku nového zvyšování rychlopalby. Opakovačky v té době sestrojené byly ještě zbraněmi málo dokonalými a jejich zavádění bylo spojeno s velkými finančními náklady. Krnkův »zrychlič«, jednoduchý a laciný, umožňoval zvýšiti rychlost palby pušek již zavedených, bez velkých finančních obětí. Osvědčil se výborně v Rusku a nyní nastoupil svou pouť světem.

Ačkoli řada vynálezů Krnkových prošla celou Evropou, přece ani v odborné literatuře nikde nenajdeme úplného přehledu všech jeho prací. Zejména ničeho o jeho prvních vynálezech z let čtyřicátých a padesátých. A přece právě tyto konstrukce dokazují, jak průbojným vynálezcem Krnka byl a jak již tehdá šel daleko před vývojem své doby. Nauky o zbraních z let sedmdesátých znají již jeho jméno, ale uvádějí jen jeho ruskou pušku, o které se vyslovují vesměs uznale, ale starší modely, zejména jeho obdivuhodnou »rychlostřelku« z r. 1855/56 a jeho plášťové střely pro ni sestrojené s překvapující tenkráte průrazností, míjejí mlčením. 2) Patrně z neznalosti. Ani obsáhlé a přehledné dílo Schmidtovo o dějinách střelných zbraní ručních neuvádí mimo ruský model Krnkův z r. 1868 jiných jeho konstrukcí. O zadovce z r. 1849 Schmidt sice ví, ale odvozuje od ní omylem konstrukci ruské jehlovky Carlé, přijaté v Rusku přechodně roku 1867, a domnívá se, že plášťové střely Krnkovy byly sestrojeny již pro pušku m. 1849.3) Velmi podrobné dílo o opakovačkách »Die Repetirgewehre« (Ed. Zemin, 1884) uvádí na dvou místech Krnkův »zrychlič«. Vojenské slovníky, pokud jsem mohl zjistit, se zmiňují jen o pušce ruské.

I sám Krnka ve svých brožurách, vydaných za účelem propagace »rychlostřelky« pouze naráží na svůj prvý model z r. 1849, aniž nám však o něm pověděl něco bližšího. 4)

Brožura Peneckeho vydaná v roce 18695) je důležitým pramenem zpráv o účasti Krnkově v soutěži na nejlepší zadovku v Rakousku r. 1866/67; uvádí sice starší modely, leč bez dostatečného popisu. Knížečka Peneckova však vykonala mnoho tím, že šířila známost Krnkova jména nejen za hranicemi, ale i — doma. Z ní čerpal již roku 1870 Světozor, když v číslech 45—48 čtvrtého ročníku přinesl (prvý z českých časopisů) článek o Sylvestru Krnkovi, který doprovodil pěknou podobiznou vynálezce, nakreslenou B. Kriehuberem a výkresy Krnkovy pušky z r. 1867.

V roce 1883 uveřejnil B. Brandejs, známý český spisovatel a znalec zbraní, redaktor časopisu »Der Waffenschmied« ve svém časopise (Roč. II, č. 9 a 11) jako prvý v sérii článků o vynikajících zbrojířích životopis Krnkův, který pak otiskl také v »Českém Střelci« (Roč. I.. čís. 1—2. 1883). Rok na to uveřejnily Krnkovu podobiznu Vilímkovy Humoristické listy (1884, č. 37). V době, kdy pracoval Sylvestr Krnka již společně se svým synem Karlem, přinesl Světozor nový článek s podobiznami obou vynálezců a s výkresem opakovačky Karlovy, tehdy známé svou soutěží s puškou Mannlicherovou.

Velmi pěkně popsal návštěvu u Krnků v Národních listech 10. dubna 1887 M—ý (polní podmaršálek Emanuel Friedberg-Mírohorský). Mimo to najdeme něco roztroušených zpráv v časopisech cizích, které pokud mají význam, budou uváděny na příslušných místech. Je třeba zmíniti se ještě jen o ocenění Krnkova díla u příležitosti Jubilejní výstavy pražské roku 1891 v díle »Sto let práce« z pera Bedřicha Brandejse, který napsal také Krnkův stručný životopis do Ottova slovníku naučného.

Brandejsovy články a knížečka Peneckova jsou dnes vedle brožurek Krnkových nejdůležitějšími prameny pro studium Krnkova života a díla. V době novější byl to rada čs. státních drah, p. inženýr Josef Fanta, který v řadě článků, otištěných v celé řadě časopisů, 6) udržoval vzpomínku na českého vynálezce, jehož jest zvláštním ctitelem. Díky jeho práci zůstala památka Krnkova u nás živou, byť i byla omezena na některé kroužky střelecké a vojenské. Z popudu pana inženýra Fanty došlo též k převzetí Krnkovy pozůstalosti, dosud uložené v museu Náprstkově Vojenským museem RČS, a nepřímo tedy i k této skromné studii, která by bez této pozůstalosti nebyla možná. Neboť jak vysvítá z předcházejících řádků, je literatura o díle našeho vynálezce celkem neveliká, kusá a neúplná a ač si lze na jejím základě utvořiti obraz o hlavních liniích Krnkova života a práce, přece poznati dílo Krnkovo v podrobnostech, přehlédnouti řadu jeho vynálezů a konstrukcí v její plnosti, pokusiti se o zařazení jednotlivých vynálezů v celkový proud vývoje ručních střelných zbraní devatenáctého století a zhodnotiti objektivněji význam Krnkův, tuto práci umožňují teprve památky Krnkovy pozůstalosti.

 

Těžištěm pozůstalosti Sylvestra Krnky je sbírka jeho zbraní, obsahující celkem šestnáct pušek různých konstrukcí od roku 1855. (První jeho zadovka z r. 1849 a druhá z r. 1854 ani zde však není zachována.) Tyto ručnice spolu s řadou modelů Krnkových »zrychličů«, přívěsných zásobníků pro opakovačky, patentních nábojnic, nástrojů pro hotovení Krnkových kovových patron se záhybkou, dřevěných modelů, Krnkových střel pro předovky atd. atd. krom toho ještě Krnkova vyznamenání, řády a medaile, to vše jest uloženo ve zvláštní vitríně, v níž byly všecky tyto památky Krnkou vystaveny již na Jubilejní výstavě pražské v roce 1891. Předměty chované ve vitríně doplňují dvě alba, obsahující výkresy a popisy všech vynálezů Krnkových od roku 1849 až do konce let osmdesátých. Alba jsou hlavní studnicí poznání díla Krnkova. Krom toho obsahuje pozůstalost řadu balíků Krnkovy korespondence obchodní i soukromé, patentní spisy a privilegia domácí i zahraniční, smlouvy, diplomy, výkresy, zápisníky, fotografie atd.

Z počátků Krnkova života a činnosti není zachováno mezi těmito cennými dokumenty bohužel skoro nic. Nejstarší doklady nesahají dále do minulosti než do roku 1856. Jsou to dva výtisky sedmihradských časopisů »Siebenbürger Bote« a »Kronstädter Zeitung« s neobyčejně zajímavými zprávami o Krnkově »rychlostřelce« a střelách proti pancéřům. Doufám, že budu moci otisknouti tyto zprávy v autentickém znění, až pojednám v některém z příštích čísel »Zpráv Vojenského archivu a musea RČS. « o Krnkových vynálezech z let padesátých.

Data Krnkova životopisu dlužno dnes čerpali stále ještě z článků Brandejsových. K datům uváděným Brandejsem lze chovati plnou důvěru. Bedřich Brandejs stýkal se s Krnkou osobně a dostal data patrně přímo od Krnky. Články vyšly ještě za života Krnkova jednak v roce 1888 v časopisech a jednak v roce 1900 v Ottově slovníku. Kdyby se byl snad Brandejs v prvých dopustil nějakého omylu, byl by ho v článcích pozdějších mohl opraviti a byl by tak zajisté učinil v Ottově slovníku. Leč data se shodují ve všech článcích. Nebylo tedy asi co opravovati. Ani pan inženýr J. Fanta neuvádí jiných dat než Brandejs. Jsa důvěrným přítelem mladšího Krnky, Karla, byl by snadno mohl objeviti a opravili případné omyly. Konečně dosud žijí někteří pamětníci našeho vynálezce a dostanou-li se jim tyto řádky do rukou, budu jim zavázán díky, upozorní-li mne na případné chyby nebo omyly.

Přehlédneme-li letmo řadu vynálezů a konstrukcí Krnkových od roku 1849, kdy sestrojil svou první zadovku, až do roku 1880, napočítáme ne méně než sedm modelů vojenských ručnic, pět modelů patron, tři modely střel a mimo to dva modely přívěsných zásobníků t. zv. »zrychličů střelby«, a zvláštní konstrukci nábojových sumek. Při tomto výpočtu nepřihlížíme k variantám některých konstrukcí a k řadě zdokonalení některých ideí, jak je Krnka v některých exemplářích svých zbraní provedl. Rovněž konstrukci první opakovačky Krnkovy ponecháme stranou, protože vyšla ze společné práce obou Krnků, otce i syna, a je dnes těžko rozhodnouti v čem tkví tu podíl jednoho a v čem druhého.

 

Vynálezy a konstrukce Krnkovy v pořadí chronologickém jdou takto:

1849/50

Zadovka Krnkova, prvý model.

Jednotná patrona papírová pro ni.

 

1854

Zadovka pro patronu soustavy Lefaucheux.

Střely proti pancéřům.

Střely explosivní.

 

1855/56

»Rychlostřelka«.

Patrona se středním zapálením pro rychlostřelku.

 

1864

Úplné patrony pro předovky s expansivní střelou.

 

1865/66

Zadovka z vídeňské soutěže po válce r. 1866 ve dvou modelech:

  1. model pro transformaci předovek,
  2. model pro zcela nové pušky.

 

1867

Kovové patrony »se záhybkou«, vzor I.

 

1868

Krnkovka »ruská«.

Kovová patrona se záhybkou, vzor II.

Kovová patrona se záhybkou, vzor pro pušky hradební.

 

1870/71

Nábojnoš, t. j. »zrychlič střelby«, vzor I.

 

1874

»Ruční kulomet«.

 

1875

Zrychlič střelby, vzor II.

 

1875

Zadovka malé ráže.

 

1880

Krnkovy patentní nábojové sumky.

 

Jak již titul této skromné studie vyjadřuje, budu se tentokráte zabývati pouze Krnkovou zadovkou z roku 1849/50 a jejím historickým rámcem. Studie o dalších vynálezech Sylvestra Krnky hodlám podati postupně v řadě dalších studií.

*

Věnujme nejprve trochu pozornosti stavu českého puškařství v době, kdy Sylvestr Krnka počínal svou dráhu vynálezce a konstruktéra.

České puškařství, kdysi tak proslulé bylo na počátku minulého století v těžké krisi. Války francouzské a všeobecná hospodářská tíseň, kterou měly v zápětí, ochromily rozkvět českého zbrojířství, které předtím v dílech pražských a karlovarských mistrů, jako na př. Houšky, Mentla, Ekarta, Linka, Mayra aj., stvořilo pravé mistrovské kusy svého oboru. 7)

Mimo vnitřní obtíže hospodářské musilo české puškařství té doby překonávati vzrůstající soutěž ciziny, zejména zápasili se vzrůstající oblibou zbraní anglických, které zejména v kruzích šlechtických počaly vytlačovati práce mistrů domácích. A nebylo konečně divu, že zboží cizí vítězilo i u nás. Války francouzské těžce pošramotily domácí řemeslo puškařské. Vyžadovaly především zvýšení výkonnosti dílen pracujících pro armádu a celá řada mistrů i dovedných dělníků puškařských byla nátlakem státu přidržována k hrubé práci komisní ve státních zbrojnicích a tím se přirozeně odcizila staré poctivé a technicky tak vyspělé řemeslné tradici domácí. Jakost českých domácích prací tímto zhoubným vlivem práce pro armádu trpěla a solidní konkurenci ciziny se otevíraly dveře k nám dokořán.

Teprve na začátku třetího desítiletí minulého století nastal u nás obrat k lepšímu. Roku 1820 převzal puškařský závod Brandejsův v Praze mladý, dovedný a neobyčejně energický mistr Antonín Čeněk Lebeda, klasik českého puškařství devatenáctého věku, a jím se počíná obrození českého zbrojířství a založení zbrojního průmyslu moderního. Lebeda obnovil starou domácí tradici, solidní a technicky dokonalou, a přivedl ji k novému rozkvětu. Jím a jeho prací především si dobylo české puškařství znovu své bývalé dobré pověsti ve světě, zejména v Rusku. Ještě dnes měl jsem příležitost slyšeti z úst ruských důstojníků-emigrantů nadšené výroky o dokonalosti zbraní Lebedových, které bývaly do revoluce chovány v rodinách ruských statkářů jako klenoty vzácné ceny.

Lebedův vzor a příklad vzkřísil rychle k životu celou řadu dokonalých dílen, v jichž čele stáli mistři pražští Fr. Novák, Ant. Kalivoda, A. Chr. Kellner, Fr. Bouda, Rubeš, Mat. Endel, Mat. Mach a venkovští J. Novotný v Litoměřicích, Dubina v Mladé Boleslavi, bratří Čermákové v Chocni, Dominik Brandejs v Třebechovicích. Konečně sem patří i český mistr Nowotný z Vídně, učitel a vychovatel Sylvestra Krnky. Zajímavo jest, že jak Lebeda, tak i někteří jiní mistři nebyli jen výrobci, ale také vynálezci různých konstrukcí zbraní loveckých. Tak na př. Lebeda konstruoval roku 1828 zvláštní soustavu návazného zámku a nazval ji zámkem skříňkovým. Dominik Brandejs byl první, který hotovil hlavně loveckých pušek s vývrtem při ústí zúženým. Ovšem vynález jeho upadl v našich malých poměrech v zapomenutí. Objevil se však později v Anglii a odtud se rozšířil pod názvem »Choke-bore« jako dílo a vynález birminghamského továrníka Greenera.8)

České puškařství nestálo tedy v době kol poloviny devatenáctého století nijak na nízkém stupni. Naopak. Po překonání kritických počátků znovuzrození, vzkřísilo se k novému životu, plno nové chuti k práci a tvoření, v plném rozmachu intensivní činnosti. Není tedy ani Sylvestr Krnka v oboru svém postavou osamocenou, nýbrž nalézá své místo v celé skupině soudruhů v povolání, které ovšem předčí darem invence, jsa duchem především tvořivým, jako zase na druhé straně v Lebedovi nalezlo naše puškařství svého vůdce po stránce výrobní, organisační a obchodní.

Celkovým svým rázem technickým nelišilo se ovšem naše puškařství od celkového charakteru výroby zbraní v ostatním světě. Ručnice byly u nás vyráběny ještě ručně, nanejvýš užito k některým pracím speciálním, na př. k rýhování hlavní, strojů velmi prostých a primitivních. Ani sériová výroba ručnic vojenských se nedělala tenkráte způsobem jiným. Byla to doba biedermayeru zbrojní techniky. Stát podělil své dodavatele vzornými exempláři ručnic, podle nichž pak dílny pracovaly dále ve velkém. Tak pracovaly pro rakouskou armádu puškařské dílny v Rakousích, v Korutanech, ve Štýrsku a v Lombardii. V Čechách hlavní středisko výroby zbraní vojenských byly Vejprty, kde do roka bylo zhotoveno až 1100 vojenských hladkých ručnic. I továrna Lebedova v Praze pracovala pro stát. Roku 1857 byly tu předělávány vojenské pušky soustavy Consolovy-Augustinovy pro užívání roznětek kloboučkových. 9)

V letech šedesátých byly u Lebedy předělávány staré rakouské pušky pro armádu nešťastného mexického císaře Maxmiliána. Naposledy předělávala Lebedova továrna rakouské tažené předovky soustavy Lorenzovy na zadovky soustavy Wänzlovy. Tyto práce děly se skoro vesměs ještě způsobem starým, většinou ručně. Racionální strojní výroba byla zahájena v polovině 19. století v Americe v továrnách ve Springfieldu. V Evropě užila strojů ve velkém nejdříve Anglie k výrobě enfieldské pušky tažené, na počátkem padesátých let. 10) Brzy pak následovala Evropa ostatní.

Rozkvět strojnictví měl nesmírný vliv na konstrukci zbraní a to především na zbraně vojenské. Teprve přesná a stejnoměrná práce strojová umožnila dva velké kroky vojenské zbrojní techniky devatenáctého století: zavedení tažených pušek i v pěchotě řadové a konstrukci vojenských zadovek.

Strojem se vypracovala výroba vojenských ručnic ze základů primitivních k vědeckému řízení práce. Druhým velkým pokrokem, tentokráte na poli teoretickém, bylo vytvoření základů vědecké konstrukce střelných zbraní, t. j. založení vědecké balistiky.

Balistika, stavši se vědeckou, umožnila racionální konstrukci střelných zbraní; teprve ona dala ručnici její pravý smysl a poslání. Umožnila konstrukci správně rýhovaných hlavní a konicko-cylindrických střel na základě vědeckém, její pomocí byla zdokonalena miřidla; krátce ručnice se stala zbraní dokonale moderní. Tím přirozeně došlo postupně i k změně taktických zásad pro boj pěchoty. Palba nabyla převahy nad bodákovými útoky, střelecký boj překonal zbytky staré taktiky lineární. Krátce — stará zásada suvorovská, že »kula důra — štyk moloděc« byla odložena ad acta a nahrazena novým moderním způsobem boje na vzdálenost.

Ovšem, pokud se střílelo kulatými olověnými střelami, černým prachem, na malou vzdálenost a v salvách, nelze ještě mluviti o balistice jako o vědě, ba ani ne jako o teorii. Nepatrné celkem pokroky, které učinila konstrukce zbraní od svých počátků až — přibližně — do poloviny devatenáctého století, byly dílem praktiků a nikoli teoretiků, výpočtů a pokusných konstrukcí. Hladké pušky se značným rozdílem mezi ráží kule a ráží hlavně byly co do účinku zbraní tak nevypočitatelnou, že brzdily v zárodku každý pokus o vědeckou teorii střelby. 11)

Vědecké základy konstrukce zbraní byly položeny teprve od doby pokusů a úsilí o praktickou vojenskou kulovnici, která by se snadno nabíjela, měla plochou dráhu střel a velký dostřel. Jest tedy hledati její první počátky koncem let dvacátých a její první uspokojivé výsledky v letech padesátých a šedesátých. Do té doby konstruktéři tápali nazdařbůh a všichni mohli opakovati doznání reformátora francouzského dělostřelectva Gribeauvala: »Nous ignorons encore les véritables principes ďaprěs lesquels doivent étre réglés l’alliage, le poids, les proportions des bouches á feu.«

S jakými obtížemi byla tvořena vědecká balistika, o tom je dnes zajímavo čísti studie hessenského důstojníka Wilhelma von Plönnies, jednoho z nejzasloužilejších průkopníků jejího pokroku v polovině devatenáctého věku. 12)

Zejména v Německu musela rodící se balistika přemáhati omyly a neúmorným experimentováním na střelnicích razili cestu novým poznatkům. Věda o zbraních musila si vybojovati své právo na život v boji se zastaralými předsudky stejně jako přírodověda téže doby.

V době přechodu od řemesla k vědě stále ještě vedla praxi bezprostřední zkušenost, a proto dobrý a zkušený puškař stačil státi se vynálezcem  a konstruktérem. Teprve, když chemie dala zbrojířům nové výbušiny a konstrukce zbraní se stávala stále složitější a — abych tak řekl —  učenější, tenkráte teprve staří praktikové, mistři puškaři, byli nuceni na poli velkých vynálezů a pokroků ustoupili své místo, které tak dlouho se ctí drželi, zbrojním inženýrům.

Do doby, kdy česká tradice zbrojířská ožila a znovu rozkvetla v proslulých dílech mistrů uprostřed minulého věku, kdy zbrojířství se otevíraly rozvojem strojnictví možnosti dříve netušené, kdy neúmornými pokusy bylo pracováno na zdokonalení střelných zbraní vojenských, kdy celé válečnictví se ocitlo na rozhraní dvou epoch zásadně se lišících, do této doby kvasu a horečné práce, bádání, zdokonalování, hledání nových cest a otevírání nových výhledů a perspektiv, spadá narození, mládí a odborné vzdělání našeho vynálezce Sylvestra Krnky.

Sylvestr Krnka se narodil ve Velkém Boru u Horažďovic před sto a dvěma lety, 31. prosince 1825. Jeho otec, který byl v Boru kolářem a zahradníkem, byl řádným mužem a staral se pečlivě o výchovu synovu. Posílal malého Sylvestra nejprve do místní školy v Boru a později — patrně proto, aby synek se naučil nezbytné tehdy němčině — do školy ve Vimperku. Ve třinácti letech dolehla těžce na mladého hocha smrt otcova. Brzy po ní byl mladý Krnka nucen vyvoliti si povolání. Odešel do Vídně, aby se vyučil puškařství u proslulého mistra Nowotného. Krnkův životopisec Bedřich Brandejs nepovídá nám ničeho o tom, zda Krnka již dříve jevil sklon k svému povolání, měl-li zálibu ve zbraních a rozhodl-li se pro puškařství sám či na něčí radu. O mládí Krnkově jsme bohužel informováni jen kuse. Brandejs praví, že Krnka odešel do Vídně »patřičně jsa doporučen«, ale kdo dal Krnkovi doporučení — nepovídá. Rozhodně musil býti Krnka již v mládí hlava otevřená, neboť puškařství bylo řemeslem elitním a jeho požadavky na nové adepty v době virtuosní práce rukodílné nebyly malé. Krnka však důvěru mu věnovanou nezklamal. Jeho vídeňský mistr a učitel Nowotný poznal záhy jeho nadání a oblíbil si ho tak, že podporoval i finančně jeho další vzdělání. Mladý Sylvestr nalezl u Nowotného opravdu nový domov a po vyučení stal se pravou rukou mistrovou, jak v dílné tak i v obchodě. Bezdětný mistr slíbil mu dokonce, že ho po své smrti učiní dědicem svého závodu. Ale k tomu již nedošlo z důvodů nám dnes neznámých a Krnka po deseti letech své činnosti ve Vídni opustil v pohnutém revolučním roce 1848 císařské město a přijal nabídnuté mu místo městského puškaře v českém městě Volyni. Tehdy byly právě zřizovány všude sbory národní gardy a pro puškaře bylo plno práce. Města, která měla právo zříditi sbor gardy, povolávala do svých služeb dobré puškaře a ti pak pracovali na zbraních pro gardu určených. Měl tedy Krnka ve Volyni práce a výdělku dosti. Jak se stalo, že byl povolán právě do Volyně a jak se rozešel s mistrem Nowotným, nevíme. Zde je nová mezera v životopise Krnkově, kterou se mi ani z jeho pozůstalosti nepodařilo doplniti. Jak Brandejs píše, dařilo se Krnkoví ve Volyni dobře a získal si důvěry svých spoluobčanů, že byl přijat brzy mezi měšťany.

A na své měšťanství byl Krnka dlouho hrdý. Leč zlaté dno puškařského řemesla brzy bylo vyraženo. Po roce byly sbory národní gardy zrušeny a Krnka ztratil tak hlavní zdroj práce a také příjmů. Ale proto nijak nezahálel. V těch chvílích, kdy nebylo práce pro zákazníky, Krnka promýšlel a rychle uskutečňoval svůj starý plán, který mu již v době vídeňského života tanul na mysli. Tehdy uskutečnil v kovu a dřevě svůj první model ručnice nabíjené od zadu jednotnou patronou, obsahující zároveň prach, střelu i zápalku. Ve Volyni byla vytvořena první česká zadovka — krnkovka, model 1849.

Deset let prožitých v učení a práci ve vídeňském závodě Nowotného znamená v Krnkově životě jeho vysokou školu zbrojířství. U Nowotného se Krnka naučil nejen dokonale znáti materiál, hmotu, nabyl virtuosního výcviku v práci řemeslné a vzdělával se tak na prvotřídního technika, ale v hlavním městě monarchie seznámil se také se všemi důležitějšími pokroky zbrojířství civilního i vojenského. Vždyť léta, která Krnka ve Vídni prožíval (1838—1848) jsou, pokud se týče historického vývoje palných zbraní, z nejzajímavějších.

Tehdy právě byla vyřešena otázka bezpečného zapalování náboje a staré ručnice na křesací kámen ustupovaly již všude puškám zřízeným pro kovové roznětky. Také armáda rakouská byla tenkráte ozbrojována puškami s nově upravenými zámky. Pušky byly sice starého vzoru z r. 1798. ale byly opatřeny novými zámky náraznými pro roznětku Consolovu, zdokonalenými generálmajorem baronem Augustinem. Jen jezdectvu rakouskému zůstaly až do roku 1853 staré karabiny na křesací kámen. U ručnic loveckých ujímaly se roznětky ve tvaru šešulek nebo kloboučku.

 

krnka.cz - Armádní puška

Obr. 2. Zámek rakouské armádní pušky soustavy Consolovy-Augustinovy. ( J. Schon, Gesehiehtc der Hsintlfeucrwaffen. Drážďany 1858.)

 

Druhá vlna postupného zdokonalování vojenských zbraní snažila se zvýšiti přesnost střelby užitím hlavní vhodně rýhovaných a nových druhů střel. Hledány konstrukce, které by vedly střelu drahou nejméně tak přesnou jako staré myslivecké štucy, ale které by nepůsobily tolik obtíží při nabíjení. Vždyť správné nabití rýhovaného starého štucu bylo celým obřadem. Reformy tažených ručnic zahájil roku 1828 francouzský kapitán Delvigne, sestrojiv kulovnici se zúženou komorou prachovou. Roku 1832 navrhl brunšvický major Berner užívání pouze dvou rýh v hlavni a nabíjení kulí oválných. Roku 1844 konstruoval plukovník Thouvenin kulovnici s komorou opatřenou trnem. Konečně — leč to měl již Krnka svou zadovku hotovou — kapitán Minié dal reformám nový směr konstrukcí své slavné expansivní střely.

V armádě rakouské nebyly pušky tažené novinkou. Již roku 1759 byla zde sestrojena první komisní tažená puška pro myslivce, nabíjená ovšem kulí obyčejnou, balenou do silně namaštěného hadříku, k jejímuž správnému nasazení užívali myslivci mimo nabijáku také dřevěného kladiva. Roku 1768 byly v Rakousku zavedeny u hraničářských pluků dokonce dvojky s hlavněmi položenými nad sebou. Jedna z hlavní byla hladká pro rychlopalbu (Rollschuss), druhá byla tažená, pro kuli balenou (Pflaster-kugel). Pušky se osvědčily tak dobře, že se pomýšlelo v roce 1810 ve Vídni na to, ozbrojili všechnu řadovou pěchotu podobnými »dvojáky«. K provedení tohoto plánu však nedošlo. U jezdectva byl učiněn pokus se zaváděním kulovnic koncem osmnáctého století, kdy bylo jimi poděleno vždy šest mužů u eskadrony. Leč kulovnice v jezdectvu se neujaly. V době Krnkova života ve Vídni zavedl generálmajor baron Augustin myslivecký štuc soustavy Delvigne pro kuli obyčejnou (r. 1842) a brzy nato (1849) štuc téže soustavy, leč již pro kuli špičatou, pro střelce lodních sborů (Flotillen- Corps).

Ovšem do konce let čtyřicátých byla otázka praktické kulovnice pro řadovou pěchotu ještě vzdálena řešení plně uspokojivého. Pušky tažené byly přidělovány jen sborům speciálním a někteří znalci, na příklad Plönnies, přičítali větší hodnotu myslivců a ostrostřelců spíše lepší kvalitě mužstva než zbraně. Připomínám to proto, že Krnkova puška z r. 1849/50 má ještě hlaveň hladkou. Ježto byla určena pro pěchotu řadovou, nemůže jí to být i připsáno na vrub, neboť v té době řadová pěchota celé Evropy neměla jiných pušek než hladkých. Pušky tažené počaly býti zaváděny v řadové pěchotě až teprve v letech padesátých.13)

Vyřešením problému zapalování nárazného byla upravena cesta k luštění konstrukcí rychlopalných zbraní ručních, nabíjených jednotnou patronou od zadu. Konstruktivní problém zadovky nebyl ovšem v letech čtyřicátých sám o sobě žádnou novinkou. Vždyť pokusy o sestrojení palných zbraní, které by bylo možno nabíjeti zezadu a tím zvýšiti rychlost střelby jsou přibližně stejně tak staré jako palné zbraně vůbec. Již proslulý Černý princ anglický měl roku 1356 ve svém dělostřelectvu kusy nabíjené komorou, kterých užil obléhaje hrad Romorantin ve Francii. Francouzi nazývali taková děla XIV. a XVI. věku »acqueraux«, »sarres« nebo »spiroles«.14) V šestnáctém století popisuje Leonhardt Fronsperger podobné kusy, lehčí i těžší, a praví o nich, že dobře účinkují při útoku na opevnění. Mají sice malý dostřel, ale osvědčují se při střelbě kartáči.15) Proslulý reformátor pevnostních staveb, předchůdce Vaubanův, Daniel Speckle upozorňuje však koncem věku šestnáctého na zásadní vady takových kusů. Tehdy nebyli dělostřelečtí mistři ještě s to, aby vyřešili a sestrojili hermetické spojení mezi hlavní a komorou tak, aby unikající plyny prachové neohrožovaly především samo obsluhující mužstvo. Souhlasně s Fronspergrem připouští Speckle užití takových kusů při útocích, k střelbě kartáči a na lodích, kde skytaly jisté výhody při nabíjení v omezených prostorách podpalubních baterií.16) Pro technické obtíže rázu konstruktivního se však myšlenka nabíjeti zbraň zadem dlouho neujala ani u děl ani u ručnic.17)

Otázka vhodné konstrukce zadovek odpočívala klidně téměř po celá dvě století. Stala se však opět živou, jakmile nová taktika století osmnáctého začala zdůrazňovali požadavek rychlé palby pelotonů v útoku postupující linie pěchoty. Řešení problému rychlopalby bylo ovšem podle dnešních názorů idylicky primitivní. Za svou převahu v palbě v bitvě u Molvic r. 1741 děkovali pruští mušketýři železným nabijákům, které první zavedl u svého pluku Leopold Dessavský v roce 1698, a které se brzy ujaly v celé pruské armádě.18) Rakouská pěchota, opatřená u Molvic puškami s nabijáky ještě dřevěnými, polámala je a byla pruskou rychlou palbou zničena. Proto byly i v Rakousku po bitvě u Molvic kvapně zaváděny železné nabijáky a nové modely ručnic byly jimi opatřeny již všeobecně. (Jsou to: »Ordinäre Füsilir-Flinte, Mod. 1745«, a »Ordinäre Comiss-Flinte, Mod. 1754«.) Později byla zvyšována rychlopalba ještě zavedením nových patron, k rychlopalbě zvláště určených, s malou kulí, kterou nebylo třeba dosazovati nabijákem (t. zv. »Rollseliuss-Patronen«), a od konce let sedmdesátých vynálezem konické zátravky, která uspořila střelci nasypávání prachu na pánvičku. Tyto pokroky vedly v Rakousku k novému modelu ručnice, určené speciálně pro rychlopalbu, u níž nabíjení bylo zredukováno na čtyři pohyby, a z níž cvičený střelec dokázal vypáliti v minutě 6—8 ran. Přesnost a účinek palby byl tu ovšem zase tak snížen, že tyto pušky, neosvědčivše se tak, jak bylo očekáváno, putovaly brzy do skladišť a byly nahrazeny puškami nové konstrukce. (Mod. 1798.)

Do této doby pokusů o zvýšení efektu palby náleží dnes již skoro úplně zapomenutý pokus, zavésti v rakouské armádě nejen novou pušku zadovku, ale dokonce i opakovačku. Zadovku onu sestrojil v šedesátých letech 18. stol. milánský zámečník a hodinář Giuseppe Crispi. Jeho puška měla ovšem ještě zámek na křesací kámen a komoru zařízenou tak, že bylo ji možno oddělili od hlavně a vztyčiti k nabití šikmo vzhůru. Po vložení náboje byla komora opět sklopena do osy hlavně a upevněna zvláštní soustavou malých pák. Vrchní velitelství rakouské armády pušku vyzkoušelo a rozhodlo se v roce 1770 zavésti ji u pěchoty a u husarů. Leč pokusy konané s touto zadovkou ve větších rozměrech neuspokojily a tak bylo již roku 1779 ozbrojování armády touto puškou opět zastaveno. Ale snahy po nalezení vhodné rychlopalné zbraně v Rakousku neusnuly a již roku 1790 dostala část rakouské armády nové pušky, tentokráte o p a k o v a č k y  konstrukce Girardoniho. Ital Girandoni sestrojil první model své opakovačky již v roce 1776. Puška byla zařízena tak, že ve dvou rourovitých zásobnících, položených s hlavní rovnoběžně, bylo uloženo po dvanácti nábojích, a to dvanáct odměrek prachu v jednom zásobníku a dvanáct kulí v zásobníku druhém. Střídavým pohybem zvláštního závěrového klínu byly náboje postupně vsouvány do komory hlavně.

 

 

krnka.cz - opakovačka

Obr. 3. Zadovka Crispiho z roku 1770. — Dragonský model. (Die Österreichische Armee 1700—1867.)

 

 

obr. 4

Obr. 4. Opakovačka Girardoniho z r. 1779. (Die Österreichische Armee 1770—1868.)

 

 

krnka.cz - vzduchovka

Obr. 5. Girardoniho opakovačka-vzduchovka z r. 1779. (Die Österreichische Armee.)

 

Zapálení náboje obstarával ovšem ještě zámek na křesák. Bezvadnou funkci ručnice mohlo však zajistiti jenom naprosto exaktní provedení mechanismu. Ale toho tehdejší zbrojní technika nebyla ještě schopna, alespoň pokud se týče výroby ve velkých sériích. I sama vynálezce stihla ošklivá nehoda, neboť při střelbě touto ručnicí vzňalo se mu všech dvanáct nábojů najednou a nastavším výbuchem byla mu roztříštěna ruka. Tímto zraněním byl vynálezce přiveden na myšlenku — přeměniti pušku na vzduchovku. A v tomto novém modelu, jako vzduchovka, byla puška Girardoniho zaváděna také v rakouské armádě. Je tedy dvojnásob pozoruhodnou a zajímavou zbraní. Nejprve jí bylo ozbrojováno vždy po čtyřech mužích u setniny, později byl utvořen z mužstva dobře vycvičeného v zacházení s ní speciální sbor v počtu 1300 mužů. který se účastnil boje v menších skupinách. Tito »vzduchostřelci« rakouští dobývali prý překvapujících úspěchů.19)

Puška Girardoniho udržela se v armádě rakouské až do roku 1815. Sporadicky se objevila ještě v letech 1848—1849.

Rakouská armáda byla tedy první armádou vůbec, v níž byly z rozhodnutí velitelství zavedeny první zadovky a dokonce první opakovačky již koncem osmnáctého století.20) Uvádím a zdůrazňuji tento fakt úmyslně již zde, protože vzpomínka na převahu pruské rychlopalbv v roce 1866 a fakt, že v roce 1849 byla rakouským armádním velitelstvím zamítnuta zadovka Krnkova, zdá se vrhati na rakouskou armádní správu stín ztuhlé a nehybné konservativnosti. Je pravdou, že armádní velitelství nedovedlo oceniti po zásluze vynález Krnkův, zejména nepostřehlo jeho schopnost vývoje a zdokonalení, ale ukáži později, že v letech padesátých nebyl problém zavádění nových rychlopalných zadovek tak naléhavý, prostý a jednoduchý, jak se za to mívá.

 

krnka.cz - obr. 6

Obr. 6. Zadovka maršála Mořice hr. Saského. (J. Schon, Geschichte der Handfeuerwaffen, Drážďany 1858.)

 

Nepovažuji za vyloučeno, že i Napoleon byl podnícen k vypsání své známé soutěže na konstrukci ručnice, kterou by bylo možno zvýšiti efekt palby, tím, že poznal ručnice soustavy Crispiho a Girardoniho. Vždyť roku 1809, tedy v době, kdy Francouzi obsadili Vídeň, byli puškou Crispiho ozbrojeni vídeňští dobrovolníci. Buď jak buď, soutěž vypsaná Napoleonem oživila snahy po konstrukci zadovek a s postupem zdokonalování nárazného zapalování množí se i řady konstruktérů, pokoušejících se řešiti nový úkol. Tak roku 1812 ve Francii byla vyznamenána cenou puška plukovníka Pauliho, která se sice v armádě neujala, ale pronikla do kruhů loveckých. Rok na to konstruuje zadovku Julien Leroy, v letech 1818 až 1824 vznikla ručnice Pauliho a Rouxova, roku 1820 řadí se k vynálezcům nových zbraní Richards a Fox, roku 1830 zkouší Francie novou pušku hradební, vyšlou z konstrukce Valdahonovy. Je to známá »Fusil de rempart, m. 31«. V té době pracuje již Mikuláš Dreyse, kdysi dělník v dílně plukovníka Pauliho. na konstrukci své jehlovky v Sömmerda a sestrojuje v roce 1827 její prvý model, tehdy ještě nabíjený od ústí. Tyto konstrukce byly většinou ještě puškami komorovými, podobného typu jako rakouská puška Crispiho a trpěly zvlášť vadným spojením mezi komorou a hlavní, zcela obdobně jako stará komorová děla století XIV. a XVI. Této vady nebyla prosta ani komorová puška norská z r. 1842, ani americká puška Sharpsova z r. 1848, ba ani pozdější slavná jehlovka pruská.

 

 

krnka.cz - obr. 7

Obr. 7. Francouzská hradební puška komorová »Fusil de rempart« M. 31. (Rud. Schmidt. Die Handfeuerwaffen, Atlas, Basilej 1875.)

 

krnka.cz - obr. 8

Obr. 8. Norská komorová puška pro pěchotu z r. 1842. (Rud. Schmidt, Die Handfeuerwaffen, Atlas, Basilej 1875.)

 

 

Mimo to trpěla rychlost palby komorových pušek tou okolností, že po nabití ručnice bylo nutno ještě nasazovati zvláštní roznětku. Ale hlavně nedostatečná obturace (těsnění), t. j. nedostatečné uzavření nábojové komory záklopkou závěru, byla příčinou nedůvěry k puškám komorovým a důvodem, proč byla dávána přednost stále zdokonalovaným předovkám. Zde jest také hledati jednu z hlavních příčin zamítnutí pušky Krnkovy z roku 1849—1850. Vždyť i Francie, která zavedla svou první ordonanční zadovku v pušce hradební z roku 1831, opustila brzy princip nabíjení zadem a vrátila se r. 1840 a 1842 k předovkám.

Pušky komorové znamenají nám fázi přechodní mezi předovkami a zadovkami. Jejich nabíjení je v podstatě prováděno stejně jako u předovek, jenže náboj neprochází celou délkou hlavně, nýbrž je vsunul do ústí nábojové komory od hlavně oddělené. Zapalování děje se buď ještě zámkem na kámen nebo nárazným, s roznětkou zvlášť nasazenou.21)

Velkou předností komorových pušek bylo odstranění nepříjemného rozdílu mezi kalibrem hlavně a kule. který byl nutný u předovek, kde kule při nabíjení procházela celou délkou hlavně. Tato »vůle« (Spielraum) byla jednou z hlavních příčin pověstně nepřesné dráhy střel předovek. Komorové pušky střílejí přesněji než předovky, ale unikání plynů mezi komorou a hlavní umenšuje zase počáteční rychlost střely a tudíž i její průraznost a silněji zakřivená dráha letu zkracuje prostor zásahů.

Konstrukci zadovek, vyhovujících podmínkám snadného a rychlého nabíjení i požadavkům balistickým, umožnily teprve od let padesátých plynotěsné patrony. Ani dokonalá patrona nebyla ovšem vynalezena rázem, nýbrž vyvíjela se dlouhou řadou stupňů a stupínku od forem primitivních až k dokonalým patronám kovovým. Druhá třetina minulého století je dobou prvních pokusů o sestrojení dobré jednotné patrony, která by obsahovala celý náboj i s roznětkou pohromadě. Roku 1827 sestrojil Mikuláš Dreyse svou první jednotnou patronu, určenou ještě pro jehlovku nabíjenou předem. V letech třicátých konstruktéři zadovek Robert a Lefaucheux užili pro své zbraně již také zvláštních patron vlastní konstrukce. Robertova patrona z roku 1831 byla celá z papíru. Byla opatřena roznětnou rourkou, zasunutou rovnoběžně s osou patrony do zesíleného dna. Nabitá patrona byla zapalována nárazem zvláštního úderníku, který udeřil na váleček roznětky zdola. Patrona Lefaucheux, jejíž konstrukce je ještě dnes obecně známa, je jakýmsi přechodem mezi soustavou jehlovou a centrální, k níž dospěl o něco později Lancasler. Patrona Flobertova konečně, ještě dnes užívaná u kulovniček malého kalibru, ač byla původně určena jen pro zbraně salonní, stala se vzorem amerických patron kovových se zapalováním okrajovým.

 

Tato stručná skizza hlavních linií vývoje ručních zbraní palných do poloviny devatenáctého století snad stačí, aby si čtenář učinil představu o tom, jaký byl stav zbrojní techniky a vynálezů v době, kdy Sylvestr Kmka sestrojoval svou první zadovku. Byla to doba kvasu, doba stále se zrychlujícího tempa tvoření. Vynález stíhá vynález v časových intervalech čím dále tím kratších. Se stanoviska vojenského jest to doba volného přechodu od boje fridericiánského k válce moderní, charakterisovaného opouštěním starých taktických forem linie a kolony a vzrůstajícím užíváním boje rozptýleného, od řetězu harcovníků až k boji modernímu charakterisovanému »prázdnotou bojiště«. Nový způsob boje žádá si nových zbraní. Nové zbraně zase naopak podporují vývoj a pokroky taktiky, ba přímo je vynucují.

krnka.cz - obr. 9

Obr. 9. Zadovka Robertova z r. 1831. (Piobert, Traité ďartillerie, Paříž 1855.)

 

Nárazné zapalování, prakticky upotřebitelné pušky tažené, zadovky, opakovačky a konečně kulomety a samostříly pěchoty — to jsou hlavní etapy pokroku, jimiž je doprovázen vývin taktiky minulého století. Zbrojní technika je vysvobozena rozvojem strojnictví z malých poměrů dílenských a stává se průmyslem, a to jedním z nejvelkolepějších. Ruku v ruce s rozvojem strojnictví a zbrojní mechaniky pokračuje i teorie zbrojířská, zejména balistika, které na počátku století ještě ani nebylo a která na jeho konci je již rozsáhlou speciální vědou.

Počátky práce Sylvestra Krnky náležejí do doby rozvoje a do doby přechodu od starého k novému, speciálně pak do nové éry domácího puškařství českého. Sám Krnka je dokladem proměny století. Začíná svoji dráhu jako puškařský dělník a končí ji jako společník anglické společnosti pro výrobu opakovaček. která nese jeho jméno.22) Ve své konstrukci z roku 1849 sestrojil Krnka zbraň, která v mnohé příčině předčila tehdy známé ručnice zařízené k nabíjení zadem (ručnice komorové, soustavu Robertovu i Lefaucheuxovu), ale nevyhnul se ještě některým podstatným vadám konstrukcí své doby. Leč základní myšlenka jeho zbraně byla schopna dalšího zdokonalování a celý život Krnkův byl tomu cíli zasvěcen. Jeho neúmorné úsilí, byť s počátku zápasilo s překážkami a neporozuměním, konečně přece došlo uznání ve světě. Jest nyní na nás, abychom i my vzdali památce jeho poctu, která jí po právu náleží.

Když Krnka dokončil ve Volyni prvý model své zadovky, zažádal prostřednictvím pražského vojenského velitelství u vrchního armádního velitelství ve Vídni, aby jeho puška byla podrobena zkouškám před odbornou komisí vojenskou. Vrchní velitelství zkoušky povolilo a v Praze ustavena zvláštní zkušební komise, které předsedal plukovník baron Kropfreiter. Dne 12. prosince 1849 prozkoumala komise pušku Krnkovu po prvé. Ježto však vynálezce předložil pušku nevojenskou, odevzdala mu komise exemplář armádní ručnice soustavy Consólovy-Augustinovy, aby jej podle svého systému předělal a znovu předložil. Krnka vyhověl. Dne 19. února 1850 sešla se komise znovu, aby posoudila Krnkův vynález po stránce vojenské.

Krnkova ručnice z roku 1849—1850 byla sestrojena takto: Základem byla jí armádní ručnice soustavy Consolovy-Augustinovy. Z ní Krnka podržel hladkou hlaveň, pažbu, zámek a soupravu. Jeho vynález se týkal závěru. Krnka odňal zadní část hlavně u dnového šroubu, takže hlaveň byla nyní na obou koncích otevřena. Dnový šroub nahradil Krnka pevným železným lůžkem, v zádi lžicovitě vyhloubeným k pohodlnému zasunutí patrony do hlavně. V lůžku se pohybovala silná svislá železná záklopka kolem osy, upevněné v levém horním okraji závěrové skřínky a ležící rovnoběžně s osou hlavně. Po otočení záklopky nalevo otevřel se zadní konec hlavně, aby přijal patronu. Zpětným pohybem záklopky byla hlaveň opět uzavřena. V bloku záklopky pohyboval se svislý železný úderník, rozšířený nahoře v hlavici podobnou hlavě hřebu. Pohyb úderníku vzhůru a dolů byl omezován šroubem. Při nabité ručnici končil úderník spodním koncem nad rourkovitou roznětkou, vsunutou do dna patrony, která vyčnívala ze zádi hlavně do malého prostoru, pro ní vhodného, vypilovaného ve spodní ploše závěrového bloku. Na hřebovitou hlavici úderníku bil kohoutek. Jeho úderem, který se přenesl úderníkem na roznětku, byl náboj zapálen. Zámek u ručnice ponechal Krnka původní. Upravil jen kohoutek otočením hlavy ke středu horní plochy závěrného bloku. Kohoutek této Krnkovky upomíná tím poněkud na kohoutky francouzských pušek pěchoty z roku 1842.

Patrona Krnkova byla zhotovena celá z papíru. Z papíru tužšího a pevnějšího než byl papír užívaný k hotovení vojenských patron té doby.

 

obr. 10

Obr. 10. Zadovka Sylvestra Krnky z roku 1849/50. Obr. 1. Pohled se strany zámku. — Obr. 2. Pohled shora.

obr. 10.2

Obr. 3. Závěrová záklopka se strany. — Obr. 4. Závěrová záklopka zezadu. — Obr. 5. Krnkova patrona. — Obr. 6. Rez Krnkovou patronou. (Sylvestr Krnka: »Výkresy vlastních vynálezů«. — Z pozůstalosti vynálezce ve Vojenském museu RČS.)

 

Papír patrony Krnkovy byl stočen přes váleček a jeden jeho konec stažen slabým motouzem. Tím vznikl válcový sáček. Do sáčku byla vsunuta kule, do níž byl již dříve zataven slabý drátek, na jehož druhém konci upevněna rakouská válcovitá roznětka soustavy Consolovy. Po vložení takto upravené střely byl váleček patrony za kulí znovu zatažen motouzem. Nato nasypán prach a zasazeno dýnko ze slabé lepenky, v němž ponechán malý otvor. Tímto otvorem procházela Consolova roznětka tak, že její polovina vyčnívala z patrony ven a polovina byla v patroně ukryta. Přečnívající papír obalu patrony byl přeložen kolem dna, zalepen, a  patrona byla hotova. Roznětka byla spojena s kulí drátkem proto, aby při výstřelu, kdy nárazem úderníku byla přeražena, byl odstraněn její přední konec z hlavně vyletující kulí. Zadní konec a zbytek papírového obalu patrony byl odstraňován po otevření závěru z hlavně prstem. Vytahovače patron u krnkovky z roku 1848—1850, užívající právě popsané patrony papírové, ještě nebylo.23)

Aby ručnice byly připraveny k palbě, bylo třeba jen těchto jednoduchých pohybů:

  1. Natažení kohoutku.
  2. Otevření závěrné záklopky, a podle potřeby odstranění nespálených zbytků vystřelené patrony.
  3. Vložení nové patrony do hlavně.
  4. Uzavření závěrné záklopky.

Po těchto pohybech bylo možno vypáliti.

Zacházení s ručnicí Krnkovou bylo daleko jednodušší a její obsluha, mnohem prostší než u ručnice Consolovy-Augustinovy. I tomu nejzaostalejšímu rekrutovi byla krnkovka pochopitelná. Nesmírnou výhodou bylo, že puška dala se nabíjeli pohodlně za všech okolností a v každé poloze střelcově. Voják při střelbě nebyl nucen vstáti, aby nabil, a vystavovati se jako živý terč nepřátelské palbě. Voják byl s to nabíti ručnici i v běhu, stejně tak jezdec v sedle i za prudkého cvalu, což u předovek bylo vyloučeno. Nemenší výhodou bylo, že pušku nebylo lze přebíti nebo nabíti nedostatečným množstvím prachu. To bývalo u předovek zjevem běžným. V rozčilení boje se stávalo, že vojáci nabili do hlavně i více ran, nebo rozsypali část prachu vedle ústí. Náboj pušky Krnkovy byl pro každý výstřel týž a tudíž i výkonnost její stejnoměrná. Odstranění náboje z nabité ručnice dělo se snadno prostým vynětím patrony. Pušky, nabité pro službu strážní, nebylo již třeba po skončení služby vystřelovati nebo odstraňovati z nich náboje zvláštními drapáky. I snazší čištění hlavně nebylo nepatrnou výhodou nové zbraně. Ale hlavní předností ručnice Krnkovy bylo podstatné zvýšení rychlosti střelby a umožnění dokonalejšího krytu střelcova v palbě. Rychlost palby zadovky Krnkovy byla čtyřikráte větší než rychlost palby armádních předovek rakouských. Soustava závěru Krnkovky je prostá a dostatečně pevná. Snáší dobře tlak normálního náboje černého prachu, je tak jednoduchá a solidní, že vzdoruje nepohodě a poškození a vyžaduje opravy jen v řídkých případech. Ručnice může býti stejně dobře užito pro střelbu v řadě a členu jako pro palbu harcovníků. Pušky Robertovu a Lefaucheuxovu pak předčí tím, že její stavba je dokonale vhodná pro účel vojenský i tím, že připouští zcela normální upevnění a užití bodáku.

Ale uvádíme-li přednosti, nesmíme zavírati oči před vadami. Základní vadu má ovšem krnkovka společnou s puškami komorovými, se zadovkou Robertovou i jehlovkou Dreysovou. Je to nedostatečná obturace, těsnění naprosto není hermetické a část prachových plynů při výstřelu tudy uniká, obtěžuje střelce a zmenšuje také počáteční rychlost střely, nehledě ani k tomu, že závěr je zanášen zbytky spáleného prachu, hromadícího se po každém výstřelu tak, že konečně je ohrožena i bezvadná funkce závěrové záklopky. Nedostatečnou obturaci nepřekonala však ani řada mladších konstrukcí, jí trpí na příklad ještě dnes většina soustav revolverů. Tato vada byla odstraněna u ručnice teprve užitím patron, které nepropouštějí plynů. Krnkovky mladších modelů již této vady nemají, ale při zamítnutí pušky z roku 1849 měla tato nedokonalá obturace veliký význam.

Ani patrona Krnkova není bez vady. Její výroba je především značně složitější než byla výroba patron pro pušky Consolovy-Augustinovy, kterou dokázal každý jen trochu obratnější voják. Mimo to, a tento důvod se dlouho proti zadovkám uvádí, u krnkovky není možno stříleli, není-li hotových patron po ruce. Aby se mohlo stříleli z předovek není patron nevyhnutelně třeba. Stačí míti jejich části: nasypati prach růžkem nebo i dlaní, ucpati čímkoli a nasadili kuli, roznětku. Krnkovka může stříleti jen hotovými patronami. A to ji bylo t e h d y (!) vytýkáno. Patrona krnkovky zanechává však v hlavni po výstřelu nespálené zbytky, které se postupem střelby hromadí a jen obtížně se odstraňují. Vyčnívající váleček roznětky je choulostivý, může býti snadno ulomen a celá patrona je pak nepotřebnou. Konečně není patrona dostatečně pevnou, aby vylučovala deformaci při transportu. A přece každé poškození pravidelného tvaru patrony činí nabíjení obtížným, ne-li zcela nemožným.

Balistických výkonů pušky neznáme. Ale soudě z její konstrukce nevynikala Krnkova puška asi nijak nad armádní pušky rakouské své doby. Její výkony mohly býti spíše o něco menší vzhledem k nedokonalé obturaci závěru. Užití hlavně hladké místo tažené, nelze vytýkati přímo Krnkovi, neboť on upravil podle své soustavy pušku, kterou mu odevzdala komise. Že soustava jeho byla s to docíliti při užití hlavně rýhované překvapujících balistických výkonů, uvidíme, až budeme studovati jeho o pět let mladší model t. zv. »rychlostřelku« z r. 1855.

Konečně jest třeba si povšimnouti jedné výtky, která byla proti krnkovce tehdy pronesena a která dnes působí kuriosně. Krnkovce byla vytýkána — její schopnost rychlopalby. Voják ozbrojený takovou puškou prý by v boji vyplýtval rychle své střelivo a byl pak na vzdálenost bezbranný. Ač dnes tato výtka mnohého z čtenářů přiměje k úsměvu, přece tenkráte nebyla tak směšnou jako dnes. Její závažnost plyne z ohledu na kvalitu mužstva té doby. Dnes je možno vojáku, jehož inteligence a výcvik převyšují vysoko duševní úroveň a vzdělání průměrného vojína armády Radeckého, svěřiti i kulomet bez obavy, že jeho patrony vystřílí svědomitě do modra nebes. Tehdy bylo jinak. V jádře hrubé a nevzdělané mužstvo bylo schopno akce jen pod rozkazy svých představených. Je to vlastnost, o kterou se dlouho opírají konservativní taktikové, zastávající boj v liniích. Spotřeba střeliva v poměru k účinným zásahům střel byla i u předovek veliká a byla obava, že zbraň schopná rychlejší palby spotřebu střeliva jen zvýší, aniž by také úměrně zvýšila účinek střelby. Zdá se, že voják tehdejší doby měl zvláštní sklon k plýtvání střelivem.24)

Přes své nepoměrné přednosti nezbavila se ještě tedy krnkovka z roku 1849—1850 řady vad, které sdílela s jinými konstrukcemi své doby, a které ještě dlouho u celé řady pozdějších konstrukcí se vyskytují, ale které v posudku zkušební komise byly připočteny k tíži tak, že byla vrchním velitelstvím armádním zamítnuta. Oživíme-li si v paměti stav a hlavní tendence zbrojení evropských armád kolem roku 1850, snadno poznáme, že problém rychlopalné pušky zadovky nebyl tenkráte ještě naléhavý. Hlavní proud pokroku doby směřoval k zdokonalení balistických výkonů palných zbraní, ne k zvýšení rychlopalby. Osud tomu chtěl, že právě v roce 1849, kdy Krnka dokončil svou první zadovku, sestrojil francouzský kapitán Minié svou expansivní střelu s klínkem a tím udal směr vývoji vojenských ručnic na více než deset let.

Krnkovka svou schopností rychlopalby vskutku předběhla vývoj a požadavky doby. Svými balistickými výkony však nebyla na výši. Komisionelní zkoušky vojenské, třeba jejich výsledek byl pro Krnku negativní, byly vynálezci školou. Poznal vady své první konstrukce, a byl příliš poctivý, než aby před nimi zavíral oči. Naopak. Všecko své úsilí soustředil nyní k tomu, aby zbavil svou zbraň vad a zvýšil její přednosti. Úsilí bylo konečně přece korunováno zdarem. Za pět let po zkouškách prvé pušky měl hotovou pušku novou, která nejen svou rychlou palbou, ale zejména svými výkony balistickými předčila daleko veškeré jiné konstrukce, nevyjímaje ani později tak slavnou pruskou jehlovku Mikuláše Dreysa.

*

Budiž mi ještě dovoleno dotknouti se alespoň v poznámce otázky poměru Krnkovy zadovky z roku 1849/50 k pruské jehlovce. Ponechávaje si srovnání konstrukce Dreyseovy s konstrukcí Krnkovou až k pojednání o »rychlostřelce« z roku 1855, chci se zde jen pokusiti o odpověď na otázku, znal-li Sylvestr Krnka pruskou jehlovku již v době, kdy pracoval o svém prvém modelu.

Přímých dokladů není ani pro odpověď kladnou, ani pro odpověď zápornou. Přesto však jsem přesvědčen, že Sylvestr Krnka neznal tehdy ještě z vlastního názoru ani konstrukce pruské pušky ani konstrukce její patrony. Není vyloučeno, že Krnka věděl o existenci pušky, nabíjené zadem jednotnou patronou, přijaté k zavedení v armádě pruské. Ale mezi tímto věděním a znalostí konstrukce zbraně jest zajisté závažný rozdíl. Krnka snad slyšel o řadě zkoušek, kterým byla jehlovka i po svém přijetí (1841) neustále podrobována, doslechl se snad o tom, že jí bylo částečně užito k potlačení bádenské a saské revoluce v r. 1848. Sotva však ji měl kdy v ruce, ba pochybuji, že byl by poznal její konstrukci i jen z dobrého popisu nebo vyobrazení.

Na pušce Krnkově není naprosto žádných stop vlivu konstrukce Dreysovy, jaký je nápadný na ruské jehlovce Carléově, francouzské pušce Chassepotově, italské pušce Carcanově nebo na německých konstrukcích Doersche a Baumgartena, W. C. Schillinga a pod., které ovšem všecky vznikly až v letech šedesátých, tedy nejméně deset let později než ručnice Krnkova.

V době, kdy Krnka pracoval na své konstrukci byla jehlovka zbraní skoro neznámou, nebo málo známou i v Německu. Ač byla schválena k zavedení již v roce 1841, bylo s přidělováním armádě započato až kolem roku 1850. (Srov. Gohlke W., Geschichte der gesamten Feuerwaffen bis 1850, Lipsko, 1911. str. 133.) Tenkráte dostala však jehlovku jen část pruské gardy. Ostatní útvary pruské armády byly ještě v letech padesátých vyzbrojeny hladkými puškami náraznými, jednak předělanými ze starých ručnic na kámen, jednak novými z roku 1839. Elitní pruské útvary střelecké měly tažený štuc s nárazným zámkem a taženou pušku perkusní z roku 1839. Jehlovka Dreysova nebyla tehdy zbraní, která by byla bývala přijímána s takovým nadšením a bezvýhradnou důvěrou, jak se myslívá. Ještě v roce 1857 (!) Prusko nedůvěřovalo nové zadovce natolik, že velkou část své řadové pěchoty a celou zemskou obranu ozbrojilo novými taženými puškami soustavy Minié.

Jak málo byla jehlovka známa i důstojníkům, o tom máme doklad ve »Waffenlehre« W. Hoffmanna vydané v Berlíně roku 1855. Kniha je určena k přípravě aspirantů pro důstojnické zkoušky. Autor probírá velmi důkladně všechny střelné zbraně pruské armády, ale o jehlovce se zmiňuje až v dodatcích a to jen dvěma řádky: »Das leichte Percussionsgewehr (t. j. jehlovka) ist dem Äusseren nach dem Infanterie Percussionsgewehr ähnlich, wird von hinten geladen«. (str. 247) Roku 1857 jedná J. Schmoelzl o jehlovce schematicky. (Ergánzungs-Waffenlehre, Ein Lehrbuch zur Kenntnis und zum Studium der Feuerwaffen der Neuzeit. Mnichov 1857.) Vykládá její princip a vytýká podrobně její vady, aniž by však její sestrojení přesně popsal. Provází svůj výklad nákresem, podle něhož by ale sotva který puškař dovedl jehlovku sestrojiti.

Je všeobecně známo, že pruská vláda střežila přísně konstrukci jehlovkv a její patrony jako státní tajemství. Jak bylo těžko kolem roku 1850 proniknouti tajemství této konstrukce, to dokazuje velmi názorně nezdar Ruska, snažícího se seznati jehlovku a studovati ji. Rusko sledovalo již tehdy velmi pozorně všecky pokroky zbrojní techniky v celém světě a tajemství pruské jehlovky nedalo mu ovšem spát. Ježto si nemohlo opatřili pruskou pušku cestou oficielní, zkusilo to jinak. Roku 1849 »přesídlil « (!) do Ruska jistý pruský puškař a přivezl s sebou jeden exemplář jehlovkv. Podle tohoto kusu byly pak v Rusku zhotoveny 24 pušky, ale ukázalo se, že vzor, podle něhož bylo pracováno, byl vadný a nové pušky nebyly k potřebě. Teprve po válce r. 1866, kdy jehlovka přestala býti tajemstvím, dalo Prusko Rusku své jehlovky k disposici. Teprve tehdy se zkoušky s nimi v Rusku dařily a vedly k přechodnému zavedení jehlovky soustavy Carlé, která se však neosvědčila a byla již roku 1868 vystřídána puškou Krnkovou.

Z uvedených důvodů pochybuji, ba nevěřím, že by byl Sylvestr Krnka koncem let čtyřicátých mohl znáti konstrukci jehlovky. Bylo přece nemožné, aby Krnka byl pronikl clonu halící pruské státní tajemství. Nezdařilo se to ani důstojníkům cara Mikuláše I., kteří měli k disposici jiné prostředky než prostý puškařský dělník.

 

Odkazy v textu zadovka Sylvestra Krnky 1849.

(v originálním tisku byly poznámky uvedeny pod čarou přímo v textu):

1) V práci jc zachována na několika místech historická terminologie a právě z historických důvodů není všude použito odborných a technických termínů dnešních.

2)  Na př. Josef R e i t e r, Elementar-Waffenlehre, IV. vyd. Terst 1872. Str. 128. — Otto Maresch, Waffenlehre fůr Offiziere aller Waffen, IV. Abschnitt: Handfeuerwaffen, Vídeň 1873, str. 121. — Karl Theodor von  S a u e r, Grundriss der Waffenlehre. Mnichov 1876. str. 150. Sauer ví o Hrnkových střelách plášťových, ale spojuje je omylem se zadovkou z roku 1849.

3)  R. Schmidt. Die Handfeuerwaffen, Basilej 1875, str. 89: »In Russland wird 1807 eine Zündnadelgewehrconstruction von Carlé und Solin adoptiert, die der Hauptsache nach schon 1849 von S. Krnka, Pistolenfabrikant in Wolin (Böhmen) herstell gewesen sein soll und damals ein eisernes Spitzgeschoss mit Bleimantel schoss.«

4)  »Beschreibung der Eigenschaften und Vortheile der voní Regiments-Büchsen- macher des k. k. Graf Clam-Gallas 10-ten Uhlanen-Regiments, und Bürger der Sladí Wollin Silvester Krnka erfundenen und vorgefertigten Schnell-Schuss-Büchse.« — »Der Kürassreisser und dus explodierende Geschoss. Naehlrag zum ersten Hefte vom Erfinder der Schnellscliussbuchse Silvester Krnka. Keginicnts-Rüchsenmacher 10-ten Uhlanen- Regiments und Bůrger der Stadl Wollin.« Der Krnka-Kulomet (Hundmilraillcusc) und seine Vortheile. Neueste Erfindung in der Waffentechnik.« Praha 1872.

5) A. Penecke: Das beste Rückladungsgewehr System Krnka, Vídeň 1869

6) »Hlas národní obrany« III/15 1921, »Střelec«  XVIII/11 1923, »Národní Politika«   4. května 1924.

7) Srovnej článek B. Brandejse o českém puškařství v monumentálním díle o Jubilejní výstavě pražské r. 1891 »Sto let práce«, díl III., strana 381 an.

8) Srovnej Brandejs v Ottově slovníku naučném sub voce »Puškařství.«

9) Vojenské museum má ve svých sbírkách exemplář takto Lebedou předělaný a opatřený značkou firmy.

10) Výkonnost anglické strojní výroby budila ve své době sensaci. — Továrna enfieldská docílila normálního ročního výkonu 100.000 pušek. Jedenašedesát dílů, z nichž se anglická vojenská puška skládala bylo vyrobeno sedmi sty sedmdesáti a čtyřmi strojními operacemi. Pažbu zpracovalo z hrubého dříví dvanáct strojů během dvaceti a dvou minut, takže byla úplně hotova a připravena k naolejování.

11) Srov. W. V. Plönnies, Neue Studien über die gezogene Feuerwaffe der Infanterie,

Darmstadt 1861, s. 261: »Die glatte Muškete ein so rohes Instrument, mit welchem ein bequemes Anschlagen und genaues Zielen weder móglich noch von erheblichem Nutzen war, ein Instrument mit welchem auch der beste Schütze seinen Gegner auf 50 Schritt verfehlen konnte und welches sich ausserdem durch den Rükstoss unerträglich. machte…             «

A tamže, strana 221—222: »Da die Treffáhigkeit der glatten Muškete schon auf 300 metres äusserst gering war, genügte eine feste Visierung mit einem Elevationswinkel von ctwa 30 Minuten, wobei sieh der Kernschuss auf 150—200 metres legie und für die Entfernungen von 200—250 metres noch ein Zielpunkt auf der Kopfbedeckung des Gegners gefunden wurde…. Visir und Korn waren häufig so zweckwidrig konstruirt, dass die geringen Leistungen der glatten Waffe hiedurch noeh witer vermindert wurden …. M a n   g i n g    ehemals v o n  der A n s i c h t   a u s, dass d e m rohen Manne eine rohe Waffe gebühre, und versah deshalb den s c h 1 e c h t e n Schützen mit einem noch schlechteren Gewehre.«

12) Viz Plönnics, Neue Studien 1. strana 10 a n.: »Es gibt wenige physikalische Experimente, welche trotz unendlicher Wiederholung und immer neuer Beobachtungsmittel einer mathematischen Erklarung solche  Schwierigkeiten entgegenstellen wie die Einwirkung der Pulvergase auf ein Projectil…..           Aus derselben gezogenen Waffe können mit derselben Ladung zwei Langgeschosse von völlig gleichem äusseren Profil geschossen werden, deren Tragweite nur in Folge der etwas verschiedenen inneren Construktion sich bei gleicher Elevation wie 1 :2 verhalten!«

13) Krnka, jak uvidíme, upravil podle svého systému ručnici, kterou mu přidělila sama zkušební komise. Bylo by tedy nespravedlivo činiti ho za užití hlavně hladké odpovědným.

14)  Viollet Le Duc. Dictionnaire de l’architecture, svazek V., strana 246.

15) Leonhardt Fronsperger, Fünf Bücher über Kriegsregiment und Ordnung. 1575. Fol. LXXII. — Srovnej též J. Schön, Geseh. d. Handfeuerwaffen. 1858 Drážďany, str. 35

16)   »Etliche wöllen in den Streichen Cammerstuck brauchen, denn es gang geschwind von statten, dann man etliche Cammern laden kann, die oben zu demmen, die Zündlöcher mít Wachs oder Unschlitl verstrichen; wenn man schiessen will, wurd die Kugel unden ins Rohr geschoben, die Cammer hernach, mit Keideln wol verschlagen und »Fevr« gegeben. Zu dem antwort ich, dass es wol zimmlichen geschwind von slatt gang. es geht aber viel Dunst nebens hinaus, ist gefährlich und ungewiss mil zu schiessen, und mehrer Theils auff Schfifen bräuchlicher, dann in Stürmen, auch besser da man Hagel schiessen soll. Wenn sie ziemlich gross, seind ladens halber auch misslich.« (Cituji podle R. Schmidta: Die Handfeuerwaffen, ihre Entstehung und technisch-historische Entwicklung bis zur Gegenwart. Basilej 1875.)

17) R. Schmidt, 1. c. str. 17, tab. 6, obr. 32—33, uvádí komorovou hákovnici se zámkem na doutnák, uloženou ve zbrojnici v Bernu. Podle Schmidta patří zbraň polovině XVI. věku.

18) Sr. Hans Delbrück, Geschichte der Kriegskunst, IV. Berlín 1920. strana 306, poznámka 2.

19)Srov. dílo >Die oesterreichische Armee«. 11. str. 840.

20) Bylo by možno zde namítnouti, že již v polovině 18. stol. byla zavedena ve Francii komorová zadovka, jejíž konstrukce se připisuje maršálu Morici hraběti Saskému. Leč puška byla v užívání jako puška hradební, nebyla tedy ručnicí v pravém slova smyslu, nýbrž hákovnici a patří do kategorie střelby těžké. Jako ručnicí byli tímto modelem ozbrojeni jedině dragouni pluku vynálezcova a to z vůle plukovníkovy, nikoli z rozhodnuti armádní správy. Puška Crispiho a puška Girardoniho zůstávají vzdor komorovce Mořice Saského prvními •ordonančními« modely zadovek v Evropě.

21) Vojenské museum má ve svých sbírkách americkou pušku tohoto typu se zámkem na kámen. Puška pochází z let třicátých devatenáctého století.

22) »The Krnka Repeating Rifle Co. Lt..« založená 1888 kapitálem anglickým, jejímž representantem byl plukovník Edward George Hartwell a technickými řediteli oba Krnkové, Sylvestr i Karel.

23) Krnkova patrona je nápadně podobna patroně pušky Robertovy z roku 1831.

Je více než pravděpodobno, že patrona Robertova byla přímo vzorem patrony užité Krnkou, nebot ručnice Robertovy v době. kdy Krnka pracoval v dílně Nowotného byly již dosti rozšířeny v kruzích lovců-sportovců. Teprve v letech padesátých byly ručnice Robertovy vytlačeny z obliby ručnicemi Lefaucheux. (Srov. Lebeda-Schebek, Bericht über die Feuerwaffen d. pariser Welt-Ausstellung i. J. 1855. Vídeň 1858, str. 5.) Krnka tedy mohl dobře znáti a jistě znal pušku Robertovu i její patronu. Sama sebou namítá se nyní otázka, znal-li již tehdy také soustavu Lefaucheuxovu a proč neužil její patrony, která byla zároveň výtečným obturátorem. Považuji více než za pravděpodobno, že Krnka soustavu Lefaucheux znal. Bylať tato jen o rok mladší soustavy Robertovy a stejně již oblíbená a rozšířená. Zvolil-li Krnka za vzor své patrony patronu Robertovu, učinil tak z ohledů praktických. Zařízení roznětky u soustavy Lefaucheux je daleko složitější než u soustavy Robertovy, nelze je zhotoviti běžnými nástroji a přizpůsobiti patronám vyráběným po domácku bez užití speciálních strojů. Naproti tomu je výroba patrony Robertovy poměrně jednoduchá a zejména její roznětka je tatáž, jakou užívala armáda rakouská pro pušky Consolovv-Augustinovy. Tyto válečkové roznětky měl Krnka neustále po ruce v libovolném množství. Dal tedy přirozené u svého modelu z roku 1849/50 přednost patroně podle soustavy Robertovy před patronou soustavy Lefaucheux.

24) W. v. Plónnies, Ncue Studien, I., str. 260 an. praví: »Wer von den Kriegen der Neuzeit (míněna jsou léta padesátá) etwas gesehen hat, weiss in welch kläglicher Weise von jungen Soldaten die Infanterie-Munition beim Gefecht im freien Felde vergeudet zu werden pflegt. Die alte Ueberlieferung, wonach zur Vertilgung eines Mannes stán eigenes Gewicht in Blei erfordert wird, hat zwar jetzt ihre Geltung verloren, doch müssen immerhin hunderte von Schüssen auf jeden Trofíer gerechnet werden. Einzelne Elite-Bataillone, die eine hinreichende Bekanntschaft mít der Waffe besitzen, leisten Ausserordentliches, weil von diesen Leuten in der Regel vorausgesetzt werden kanu. dass sie wenigstens zielen, wenn auch gewöhnlich schlecht und selten mít den richtigen Elevationen. Bei gewöhnlicher Infanterie wird die Mehrzahl der Schüsse in einem dunkelen Drang zur Selbstvertheidigung selbst ohne das obertlächliste Zielen abgegeben. Die Erschüterung des Gegners durch den Knall scheint häufig die unklare Absicht solcher Sehützen zu sein.«