Warning: is_dir(): open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/apache2/htdocs/wp-includes) is not within the allowed path(s): (/DISK2/WWW/krnka.cz:/DISK2/TMP) in /DISK3/WWW/krnka.cz/www/wp-content/themes/sylvestr-krnka/functions.php(2) : eval()'d code on line 1 Warning: is_file(): open_basedir restriction in effect. File(/usr/local/apache2/htdocs/css/xeakfa.css) is not within the allowed path(s): (/DISK2/WWW/krnka.cz:/DISK2/TMP) in /DISK3/WWW/krnka.cz/www/wp-content/themes/sylvestr-krnka/functions.php(2) : eval()'d code on line 1 Krnkova vojenská léta - Sylvestr Krnka

Sylvestr Krnka

český puškař a vynálezce

Krnkova vojenská léta

publikováno: June 1, 2012

V lednu 1854 si podal žádost u vojenského inspektorátu ve Vídni o přidělení místa puškaře, přičemž, podle jeho životopisců „aby mu svěřen byl jeden pluk jízdy co puškaři“. [1] Nakolik si mohl mladý, nezaměstnaný puškař vybírat místo svého budoucího působení v armádě, je velmi diskutabilní. Předchozí odmítnutí zadovky z roku 1850 mu stěží mohlo zajistit jakoukoliv výhodnější pozici při žádosti o službu v armádě, ale na druhé straně puškařská profese představovala nepochybně žádanou devízu. Po složení potřebných zkoušek v březnu 1854 ve vídeňském Arzenále jej přidělili k 10. pluku hulánů hraběte Clam-Gallase (des Graf Clam-Gallas 10. Uhlanen-Regiment), jenž tehdy sídlil ve značně vzdálené zapadlé sedmihradské obci Bonczhida (Bonţida), ležící cca 160 km severně od tehdejšího Hermannstadtu (dnešní rumunské Sibiu). Období Krnkova života v armádě bývá spojováno především se zdokonalováním jeho zadovky a vývojem nábojů, což je důsledkem jinak poměrně citelného informačního vakua, přes něž se většina autorů přenesla logickým zaměřením pozornosti na Krnkovu práci na zbrojním poli.

Ulanen-Regiment Nr. 10 hraběte Eduarda Clam-Gallase (14. 3. 1805 – 17. 3. 1891), v jehož majetku byl pluk od roku 1850, neměl během Krnkova působení, ale ani později, stálé posádkové město. V době příchodu mladého puškaře sídlil v již zmíněné obci Bonczhida, avšak ještě během roku 1854 přesídlil do Nadwórni (dnešní Nadwirna na západní Ukrajině). V roce 1855 ležel pluk posádkou v Elisabethstadtu (dnešní rumunské Dumbrăveni) a v Mediaschi (Mediaş), které roku 1857 nahradil Velký Varadín (dnešní rumunská Oradea, maďarsky Nagyvárad), ležící na rumunsko-maďarském pomezí. Zde pluk setrval dva roky a v roce 1859 měl posádku v maďarském Czegledu a v Sárospataku (Šarišském Potoce). Opět po dvou letech se pluk stěhoval, tentokráte do dalšího maďarského města Nyiregyházy. Během roku 1863 měl posádku v Bistritzi (dnešní rumunská Bistriţa) a teprve v letech 1864−1866 sídlil v Brašově (Kronstadtu), o kterém se Krnkovi životopisci domnívali, že byl posádkovým městem v době jeho nástupu u regimentu.[2] Zřejmě koncem roku 1866 přesídlil regiment do Maria-Theresiopelu, což je dnešní srbské město Subotica, kde setrval šest let a následně v roce 1872 se přemístil do dnešního rumunského města Carei (Nagy-Károly).[3] V té době již Krnka u regimentu nesloužil, jeho závazek skončil k 30. červnu 1867, kdy mu byl vystaven propouštěcí list. Z něj také vyplývá, že jeho vojenská kariéra plukovního puškaře trvala 13 let, tři měsíce a osm dní, z čehož lze odvodit, že služba mu byla počítána od 23. března 1854. Výčet mírových posádek (Friedengarnisonen) Clam-Gallasova pluku naznačuje, že se s regimentem během své kariéry minimálně desetkrát stěhoval, což vypovídá o nepříliš poklidném životě, jaký tehdy služba u jezdectva nabízela.

Nicméně práce puškaře u regimentu zřejmě nekladla na Silvestra tak vysoké nároky, takže se mohl věnovat vývoji své zadovky. Již v průběhu prvního roku služby zdokonalil svůj systém především v tom směru, že opustil problematickou konstrukci náboje se zápalkou Console a vytvořil vlastní náboj, jehož základem byla nábojnice s kolíčkovým zápalem francouzského puškaře a vynálezce Casimira Lefaucheuxe (1802−1852). Náboje Lefaucheux doznaly značného rozšíření od roku 1846, kdy jejich konstrukci zdokonalil francouzský puškař Houllier. Krnka přizpůsobil konstrukci bicího mechanismu kolíčkovému zápalu tak, aby kohout dopadal na vyčnívající kolíček. Nespornou výhodu náboje Lefaucheux představovala sice ještě papírová nábojnice – avšak již s mosazným dnem, která zajišťovala dokonalejší těsnění proti úniku prachových plynů z nábojové komory. Především ale bránila silnému zanášení nábojové komory nespalitelnými zbytky. Tím se usnadnilo vytahování vystřelené nábojnice, snížila se nutnost častého čištění komory po několika výstřelech, což v konečném důsledku přineslo zvýšení rychlosti střelby. Základem transformace z roku 1854 byla opět puška systému Augustin s hladkým vývrtem hlavně, ale ani ta se – stejně jako první zbraň – v Krnkově pozůstalosti nedochovala.

Současně s puškou zkonstruoval Silvestr Krnka dva typy střel se zvýšeným účinkem. První z nich nazval Kürassiereisser (trhač kyrysů) a její průbojný účinek zvyšovalo ocelové jádro zalité v olověném plášti, jehož hrot vyčníval v přední části z pláště. Ocelové kyrysy používané v té době u dragounských útvarů chránily poměrně dobře svého nositele při zásahu olověnou střelou, zejména při nízké dopadové rychlosti. Střele s jádrem ze železa či oceli ovšem odolávat příliš nemohly. Krnka ovšem nebyl prvním, kdo s podobnou konstrukcí přišel.

Druhý typ střely, nazývaný Krnkou „třaskavka“, byl explozivní a její ocelové duté jádro obsahovalo prachovou náplň a zápalku. V ose střely se nacházela jehla, jejíž přední konec tvořil hrot střely a zadní část dosedala na zápalku uloženou na dně jádra. Při dopadu střely na tvrdý podklad došlo k iniciaci zápalky a vznícení prachové náplně.

Další vývojový stupeň Krnkových prací představovala puška z roku 1855 s drážkovaným vývrtem hlavně, jehož využití zákonitě zlepšilo balistické parametry zbraně. Významný posun vpřed ale znamenala konstrukce vytahovače nábojnic fungujícího na principu dvouramenné páky. Vytahovač uložený v levé části pouzdra závěru se při úplném otevření vychýlil natolik, že jeho drápek povysunul vystřelenou nábojnici tak, že ji bylo možné pohodlně uchopit prsty a vytáhnout. Při razantním otevření závěru také docházelo k úplnému vyhození nábojnice. Tím se opět zvýšila rychlost střelby, takže zručný střelec byl schopen během jedné minuty vystřelit 8−10 ran. U této zbraně už Silvestr Krnka opustil náboje s kolíčkovým zápalem a zkonstruoval podstatně perspektivnější vlastní náboj s papírovou nábojnicí, mosazným dnem a zápalkou systému Lancaster umožňující centrální zápal. Zápalce uložené ve středu dna nábojnice musel ovšem přizpůsobit tvarově kohout, otočně uložený na vnější straně zámkové desky. Problém vyřešil doleva vybíhajícím ramenem, jehož čelní plocha dopadala na hlavu úderníku. Proti neúmyslnému otevření závěru doplnil Krnka kohout masivním ozubem, jehož plocha při vypuštěném kohoutu zapadala do odpovídajícího vybrání na pravé straně závěru. V očích konstruktéra se zbraň dostala do podoby natolik odlišné od jiných pušek, že ji nazval  rychlostřelka (Schnellschussbüchse).

Krnka s puškou pořádal ukázkové a soutěžní střelby a v roce 1856 také vydal vlastním nákladem dvě brožurky, z nichž první popisovala výhody rychlostřelky a druhá se věnovala popisu Krnkových nábojů, především jeho „trhače kyrysů“ a explozivní střely.[4] Spisky se velmi rychle rozšířily především v důstojnických kruzích a vyvolaly zájem o Krnkovu konstrukci. Někteří pozdější publicisté v nich viděli součást Krnkovy promyšlené informační kampaně, jejímž cílem bylo nejen upozornit na svoji konstrukci, ale především zcela nekriticky propagovat sebe sama.[5] Často zmiňované střelecké zkoušky uspořádané v létě 1856 ve vojenském táboře u Tartlau (dnešní rumunský Prejmer ležící přibližně 17 km severovýchodně od Brašova) za přítomnosti tehdejšího velitele Clam-Gallasova hulánského regimentu plukovníka hraběte Eugena Wrbny-Freudenthal a podmaršálka barona Wimpfena se staly impulzem k další žádosti o přezkoušení Krnkova systému u vrchního armádního velitelství ve Vídni. Hojně citovaná zamítavá odpověď došla k pluku z Vídně přes zemské generální velitelství v Sedmihradsku sídlící v Hermannstadtu (ležícím 120 km západně od Brašova) 10. října 1856. Zcela jednoznačně prokazovala krátkozrakost tehdejších představitelů vojenské správy: „Jest dostatečně stvrzeno, že každá od zadu nabíjecí ručnice z mnohých a velmi důležitých příčin nehodí se potřebě vojenské.“[6] Odmítnutí žádosti o přezkoušení zbraně ze strany vrchního armádního velitelství sice mohlo Krnku roztrpčit, ale rozhodně jej ani tehdy neodradilo. Veškeré další Krnkovy snahy o prosazení svého systému zakončené odmítnutím ze strany rakouské vojenské správy, jakkoli jeho životopisci barvitě a poutavě líčené, nelze až na ojedinělé výjimky podepřít či jinak interpretovat dochovanými dokumenty, což vylučuje jejich kritický náhled.

Ačkoliv kolekce pušek z Krnkovy pozůstalosti představuje velmi pestrou studijní sbírku, ani jeden z dochovaných exemplářů nelze vznikem datovat do padesátých let 19. století a žádná z pušek tedy nebyla vyrobena dříve, jak po roce 1860. V literatuře jsou sice uváděny modely 1854 a 1855, ale nejstarší zbraně s Krnkovým závěrem představuje pěchotní puška Lorenz M 1854/II v modifikaci zavedené v roce 1865 a myslivecký štuc (Jägerstutzen) M 1854. Z hlediska konstrukce závěrového systému jsou si exempláře vyrobené v šedesátých letech velmi podobné a přesněji zařadit můžeme jen pušky vyrobené po roce 1867 Thomasem Sederlem. Navzdory pozornosti věnované řadou publicistů Krnkovým osudům se zbraněmi z jeho pozůstalosti nikdo podrobněji nezabýval a celý soubor je námětem na samostatnou práci.

 

 


[1] Brandejs, Bedřich: Silvestr Krnka. In časopis Český střelec, č. 1, 1883, s. 2−3.

[2] Škorpil, M. Václav: Rychlostřelka Sylvestra Krnky z r. 1855-6 in: Zprávy Vojenského archivu a musea RČS, 1928, sv. IV, s. 96. Rovněž tuto informaci nekriticky přejímali Škorpilovi následovníci i ti, kteří se Krnkovými osudy zabývali v posledních dvou dekádách.

[3] Wrede, Alphons: Geschichte K. und K. Wehrmacht, Verlag L. W. Seidel und Sohn, Wien, 1901, sv. III, s. 312

[4] Oba spisky s názvy „Beschreibung der Eigenschaften und Vortheile de vom Regiments Büchsenmacher des k.k. Graf Clam-Gallas 10-ten Uhlanen-Regiments und Bürger der Stadt Wollin Silvester Krnka, erfundenen und verfertigten Schnell-Schusz-Büchse“ a „Der Kürasreisser und das explodirende Geschoss. Nachtrag zum ersten Hefte vom Erfinder der Schnellschussbüchse Silvester Krnka Regiments Büchsenmacher des k. k. Graf Clam-Gallas 10-ten Uhlanen-Regiments und Bürger der Stadt Wollin“ přetiskl dr. Škorpil formou příloh ke své studii Rychlostřelka Sylvestra Krnky z r. 1855-6 in: Zprávy Vojenského archivu a musea RČS, 1928, sv. IV, s. 110−127.

[5] Pazdera, David: Vynálezce ručních palných zbraní a nábojů Sylvestr Krnka. Výběr. Časopis pro historii a vlastivědu jižních Čech, 37, 2000, č. 2, s. 148−149. V Krnkově pozůstalosti nebyly nalezeny dokumenty, z nichž by bylo možné vyvozovat závěry naznačující Silvestrovy cíleně vedené propagační akce provázené sebeoslavnými tendencemi. Rovněž snaha téhož autora poukázat na jeho využívání publicistů ke svému zviditelnění v pozdějších letech je založena pouze na domněnkách, aniž by byla podepřena konkrétními důkazy.

[6] Penecke, Alfred.: Das beste Rückladungsgewehr System Krnka. Geschichte und Beschreibung dieser Erfindung nebst einem Anhang: Krnka´s eingeklemmte Metallpatrone. Wien, 1869, s. 12, Václav M. Škorpil: Rychlostřelka Sylvestra Krnky z r. 1855-6 in: Zprávy Vojenského archivu a musea RČS, 1928, sv. IV, s. 108.