Sylvestr Krnka

Počátky zájmu ruských vojenských kruhů o Krnkův systém jsou dnes již obtížně zjistitelné. Podle tradované verze získal informace o pušce car Alexandr II. od černohorského knížete Nikoly I., ale ani dobový tisk ji neuváděl s určitostí a přesně nedatoval.^[1] Víme však, že Krnkovu pušku dovezl z Vídně do Petrohradu v roce 1867 plukovník čestné gardy hulánského pluku baron Theodor von Hahn.^[2] Kdy a kde se Krnka s baronem Hahnem seznámil, nevíme. Je velmi pravděpodobné, že se znali z armády. Nespornou skutečností zůstává, že Krnku s Hahnem pojila v dalších letech řada projektů a z nich také vyplývajících smluvních vztahů.

Ještě v červenci 1867 provedla vojenská komise s puškou předběžné zkoušky na Volkově poli poblíž Petrohradu. Zbraň svojí funkcí komisi sice uspokojila, ale hlavní problém představovaly jednotné náboje, na jejichž sériovou výrobu nebyl v Rusku v té době zařízen žádný závod. Tehdejší možnosti podle názoru komise ještě tak připouštěly zavedení Krnkovy pušky u námořnictva, jehož nároky na dotaci střelivem byly oproti potřebám pozemní armády v podstatě zanedbatelné. Ve stejné době, kdy komise na Volkově poli zkoušela Krnkovu pušku, zjistil ruský armádní agent ve Francii plukovník Vitgenštejn, že ve střelecké škole v St. Vincent budou na polygonu probíhat zkoušky s puškou předloženou baronem z Hohenbrucku. Podle zaslaných nákresů měla komise záhy jasno v tom, že se jedná o stejný systém, jaký přivezl plukovník Hahn z Vídně. V září roku 1867 přijel do Petrohradu také Silvestr Krnka a přivezl s sebou jeden exemplář své pušky. Výkonnou komisi pro přezbrojení armády pochopitelně zajímalo, kdo je ve skutečnosti autorem závěrového systému a je vysoce pravděpodobné, že ten, kdo jí to musel objasnit, byl právě Krnka.

Rozhodnutí moskevských armádních kruhů o zavedení pušky Albini-Baranov ale neznamenalo, že veškeré předovky, jimiž carská armáda disponovala, budou přestavěny na tento systém. Svoji roli sehrálo porovnávání výrobních cen a tehdy se ukázalo, že Krnkův závěrový systém vychází výrobně levněji. Přestavba na Baranovův závěr stála 7 rublů a 50 kopějek, zatímco Krnkova puška se vešla do ceny 6 rublů.^[3] Přesto komise náhle ztratila o zbraň zájem, což bylo způsobeno především tím, že byla zařízena na kovový náboj, jehož výrobu nemohly v té době ruské závody zvládnout.

Krnka zjevně předpokládal, že pokud volba ruské armády padne na jeho pušku, podaří se mu získat také kontrakt na dodávky. V říjnu 1868 uzavřeli ve Vídni společně s Thomasem Sederlem smlouvu se Sergejem Vinogradovem, jenž se zavázal doporučit Krnkovu pušku a náboje carské armádě a dosáhnout jejich zavedení. Smlouva počítala v případě úspěchu s výrobou závěrů či kompletních pušek u Thomase Sederla, přičemž cena kompletní pušky včetně bodáku měla činit 29 zlatých a samotné závěry měl Sederl vyrábět za prodejní cenu 5 zlatých a 50 krejcarů. Částky převyšující tyto hranice měl Vinogradov považovat za svůj čistý obchodní zisk. Kdo byl Sergej Vinogradov a jakou roli sehrál v dalších událostech, se dosud zjistit nepodařilo. Je však vysoce pravděpodobné, že Krnkovi a Sederlovi sliboval víc, než čeho mohl dosáhnout a celá záležitost tak později představovala jen epizodu. Detailně propracovaná smlouva navíc vycházela z mylného odhadu situace, že carská armáda připustí, stejně jako v případě pušek Berdan I, možnost výroby v zahraničí. Jakkoliv byla zbrojní transformace v Rusku hektická a s odstupem let působila až chaoticky, přesto sledovala vytyčenou linii v podobě všestranného rozvoje domácího zbrojního průmyslu.^[4]

Koncem ledna 1869 odjel Krnka z Vídně do Petrohradu se dvěma puškami, k jejichž vývozu získal povolení od vídeňského ruského velvyslanectví 11. ledna 1869. Ještě před odjezdem uzavřel s Thomasem Sederlem další smlouvu, jíž mu za jednorázový obnos 500 zlatých prodal práva na výrobu nábojů podle svého patentu pro Rusko. Zisk z prodeje si měly obě strany rovnoměrně rozdělit a stejná ujednání se vztahovala i pro případ dodávek do Srbska a do Černé Hory.^[5] Krnka zřejmě velmi dobře věděl, že naděje na úspěch se v Rusku zvýší, pokud bude mít vlivné a schopné zastánce. Po příjezdu do Petrohradu proto uzavřel s baronem Theodorem von Hahnem dvě smlouvy, z nichž první se týkala prodeje patentu na výrobu nábojů ruské vládě a zaručovala Hahnovi třetinový podíl na zisku, ať již vláda patent koupí nebo náboje objedná. Druhá smlouva se týkala samotné pušky, avšak případný zisk z prodeje výrobních práv v Rusku se musel podle dosud platných dřívějších smluv dělit mezi Thomase Sederla, Bruno Bartha a barona Theodora von Hohenbruck.^[6]

Uzavřené smluvní vztahy zřejmě vznikly na základě předběžných dohod, jelikož 23. ledna 1869 zaslal von Hahn dopis ministru války D. A. Miljutinovi, ve kterém navrhoval použít ke Krnkově pušce jím zkonstruovaný náboj, o němž tvrdil, že je natolik jednoduchý, aby se dal vyrábět přímo u jednotek. Den poté dala Hlavní dělostřelecká správa (Glavnoje artillerijskoje upravlenije – GAU) příkaz ke zkoušení Krnkových pušek. Záznam o průběhu únorových 20 dní trvajících zkoušek probíhajících na Volkově poli u Petrohradu nemáme k dispozici, pokud pomineme tklivý popis, jejž nám zanechal Eduard G. Valečka ve 45. čísle časopisu Světozor z roku 1870. Jeho výpovědní hodnota je ale téměř nulová. Podle Krnova sdělení komise tehdy vystřílela 3000 nábojů a poté vybrala náhodně 75 vystřelených nábojnic k dalšímu přebíjení. Všechny vydržely 25násobné přebití, aniž by došlo k jejich porušení. Ke zjištění pevnosti spoje pláště nábojnice střílela komise ze tří zbraní s odlišnými rozměry nábojových komor, přičemž třetí puška měla extrémně volnou nábojovou komoru. Přesto nedocházelo při výstřelu k uvolňování záhybu plášťů nábojnic.^[7] Rusové zjevně nemohli pochopit, proč Krnkův systém Rakousko nezavedlo do výzbroje, a proto během zkoušek stále hledali chybu, která zbraň v očích rakouské vojenské správy diskvalifikovala. Dokonce carův bratr velkokníže Nikolaj Nikolajevič naléhal na Krnku, aby prozradil skutečný důvod, proč k zavedení pušky v rakouské armádě nedošlo. Později Krnka uváděl, že ho –  jakožto občana rakouského císařství – podobné otázky dostávaly do nepříjemného postavení.^[8]

Ve stejné době, kdy probíhaly zkoušky, byla pro vyřešení otázky výběru vhodného systému ustanovena Speciální komise složená ze zbrojních důstojníků a představitelů zbrojovek pod vedením generálporučíka Rezviho. Kromě ní vznikla v březnu ještě Hlavní programová komise pro přezbrojení armády, jež podléhala přímo ministru války Miljutinovi a Výkonná komise, jíž předsedal také generálporučík Rezvi.^[9] V téže době začala zkušební komise provádět komparativní zkoušky pušek Krnka a Baranov. Přestože Baranovova zbraň vykazovala lepší přesnost střelby na vzdálenost 600 a 800 kroků, měla jiné nedostatky. Při střelbě s velkým náměrem se otevřený závěr samovolně vlivem vlastní hmotnosti zavíral, ale jinak obě zbraně vykazovaly stejnou rychlost střelby – 9 ran za minutu. V celkovém hodnocení považovala ale komise obě pušky za rovnocenné. Rozhodnutím cara Alexandra II. z 18. března 1869 byla Krnkova puška přijata do výzbroje carské armády a primárně určena k přestavbě předovek. Ačkoliv neměla vzorové označení jako ostatní pušky, obvykle bývá – podle roku zavedení – označována jako Krnka 1869. V anglosaském světě se lze setkat s označením M 1867 nebo M 1857/67, ale to nemá s jejím zavedením nic společného. Carův výnos pro Krnku nepochybně znamenal velké vítězství a završení mnohaletého úsilí o prosazení své zbraně do armády. Okřídlené přísloví „nemo propheta acceptus est patria“ došlo potvrzení a Krnkovi životopisci jej s oblibou také používali.

Po zavedení Krnkovy pušky do výzbroje se GAU obrátila na plukovníka Hahna s dotazem na výši odměny, kterou by chtěl Krnka za prodej svého systému carské vládě dostat. Ještě v březnu 1869 jí Hahn odpověděl, že Krnka žádá jednorázovou odměnu 25 000 rublů „a kromě toho, by byl velmi šťasten, kdyby mohl obdržet jakýkoliv znak svědčící o prospěchu, jímž přispěl ruské armádě“.  Výkonná komise Krnkovi vystavila 22. dubna 1869 šek na požadovanou částku, jež ale rozhodně nebyla tak závratná, aby ho ekonomicky zabezpečila na mnoho dalších let. V květnu také obdržel od cara velkou zlatou medaili Alexandra II. s nákrční stuhou sv. Stanislava. Ta se na rozdíl od jiných falerií z Krnkovy pozůstalosti do sbírek tehdejšího Vojenského muzea RČS nedostala.

Po zavedení pušky do výzbroje armády Krnka předpokládal, že se mu podaří zapojit se do armádních zakázek a podílet se tak na dodávkách zbraní. Půldruhého měsíce poté, kdy car potvrdil zavedení jeho pušky do výzbroje, zaslal 6. května 1869 Výkonné komisi pro přezbrojování armády žádost o přidělení vládní zakázky na dodávku pušek. O šest dní později obdržel zamítavou odpověď s poukazem na skutečnost, že vládní zakázky jsou již rozdány.^[10] Za přidělení zakázek pro Krnku se také zasazoval plukovník Hahn, který v tomto smyslu zaslal 9. května 1869 Výkonné komisi přípis. Ani on nepochodil. Krnkovy snahy o participaci na vládních zakázkách rovněž dokresluje nabídka z 18. dubna, ve které vládě navrhuje při objednávce 50 000 kusů závěrových mechanismů jejich dodání v ceně 4 rublů a 25 kopějek za kus. Při objednávce na 100 000 závěrů, případně vyššího množství, byl ochoten snížit cenu jednoho kusu na 3 ruble 95 kopějek. Nabídka byla pravděpodobně vázána na dohody se Zbrojní dílnou ve Varšavě, neboť ji podmiňoval bezcelním převozem přes ruskou hranici. Pokud by došlo při plnění kontraktu k rozchodu obou smluvních stran, chtěl Krnka odvézt dodané závěry na svůj účet do Varšavy.^[11] Hahnova snaha získat pro Krnku zakázky na výrobu pušek byla podle všeho také vázána na varšavskou Zbrojní dílnu, jelikož mu Výkonná komise dopisem z 11. června 1869 dala na vědomí, „že shledává naprosto nevhodným udělovat objednávky za hranice a nevidí v tom nezbytnou nutnost“. Přes striktní odmítnutí projevil Krnka značnou neodbytnost už tím, že opětovně žádal o přidělení určitého, blíže nespecifikovaného množství pušek k přestavbě nebo objednávku na výrobu závěrových mechanismů. To už zřejmě GAU došla trpělivost a poměrně nekompromisně Krnkovi vysvětlila to, co už věděl: zakázky jsou rozděleny a výroba závěrů by byla vhodná pouze pro Varšavu, a ta se na něj v případě zájmu sama obrátí.^[12]